Živě na Českém rozhlasu Dvojce
Byl to hukot
Jakmile se rozsvítilo prvně to rudý světýlko a nastal moment pro moje „Mým národům“ tak se můj tep dal měřit na richterově stupnici. Jako protiváha vzestupu se má schopnost myšlenku v hlavě objevit, uplácat a vypustit, klesla na úroveň batolete. Později už jsem se naučil nořit se víc do sebe. Ale ještě půl cesty domů mi bylo zle.
- Docela náročná je doporučená úroveň sebecenzury. Nějaké zážitky a slova není doporučeno říkat a tak když myšlenku pracně rodíte, tak ji současně kontrolujete a osekáváte o šťavantosti.
- Omlouvám se všem sáňkovým fotografům a fanouškům, prostě jiný příklad fotografického stereotypu mě nenapadal. Jsem za Vás často rád, že tento požadavek trhu uspokojí někdo jiný.
- Bojím se, že jsem řadu myšlenek řekl jen částečně a tak nemusí být pochopeny a já budu za cvoka (to je ještě ta lepší část než nepochopení).
- Ticho v živém přenosu má úplně jinou intenzitu než mlčení u kafe. Je tak krystalicky čisté, ostré ale i tak naléhavé ukončit se. Uvědomíte si, že v ten moment s Vámi mlčí i posluchači.
- Proč jsem v ponču? No proč bych nemohl
Byla to možná jedna moje pomůcka v tom, že o nic nejde. Být v košili, tak to by bylo hned jasný, že tohle je vážný!
