Martin Koubek
Fotograf

Tag: vědomí

Přiznání a otázka doplňujícího Proč

Přišla mi knížka, kterou jsem si pořídil, abych si rozšířil jógicko-mystické techniky sebepoznání a z něho plynoucího poznání podstaty reality.
Skoro v prvním odstavci je úkol. Upřímně se zeptat sama sebe, proč techniky a učení chci vlastně znát. Odpovídám si už asi zautomatizovanou odpovědí, že hledám pravdu. Tím jsem to krásně vznešeně uzavřel.
Teď (00:12), jsem musel vstát z postele, abych pokračoval. Nějaká, krutě upřímná část mě, se zeptala na doplňující otázku.
„A proč chceš znát Pravdu?“
…a tak se přiznávám.
Pravdu hledám ze strachu. Nic vznešeného. Ale je to tak.
Chci se zbavit nejistoty z budoucnosti. Jak to bude, až zestárnu? Co rodina, práce a zdraví?
Člověk hledá jistotu, že vše může být dobrý a obavy jsou zbytečné.
Na druhou stranu, to je obhajitelný důvod, proč hledat. Rád bych našel důkaz, že to opravdu může být stále dobrý, třeba jako teď.
A mohl lidem okolo mě říct, že se taky nemusí bát, že knihy nelhaly.
Nyní ráno (6:25), mi do meditace vklouzlo třetí již milostivější „Proč?“.
„Proč se toho bojíš?“
„Protože neznám Pravdu, ještě jsem nenašel důkazy. Až budu vědět, přijde klid.“
„Co jsem zatím našel?“
„Nic….„
Ale s tím NIC vlastně přichází bezdůvodný a prohlubující se klid. Hloubka, ticho, klid.
„Tao, které má jméno, není Tao.“
Lao C´
„Nic Tam nehledej, nic Tam není.“
Fr. Drtikol

Rituální masáž a vědomé BDSM

Hranice pozorovatele a aktéra se taví.
Roky nejsem „ezo“. Hry na andělíčky a kněžky mě moc neberou. Natož uvzdychané rituály šamanských samouků z Horní Dolní, kdy se účastníkům orgasmicky otevírá pusa jen při pohledu na misku kakaa od Orionu (naši čokoládové hvězdy). Pár takovým divadel jsem už viděl a není to nic, co by ve mně zanechalo hlubší dojmy. Jsem spíš průzkumník vědomí a jeho končin. Ale….
Vracím se nyní zpět, do zeleného přítmí salonu Dotknu se. Přeskočím omáčku o tom, jak v komůrce nebylo světlo, prostě nebylo! Jedno okno, které bylo potřeba ještě zatáhnout, aby přítmí otevřelo svou náruč a tajemné mystérium naplnilo vzduch.
Vlastně to přeskočit úplně nemůžu. Stojím tam bezradný ze světla a sleduji Moniku a její, klientka zní divně, takže Moniku a Aničku. Dva děje se tam dějí. Já sunu své světlo, které má porazit tmu. Tu tmu, která vím, že tam musí být, aby se vše nedělo jen na oko, aby to bylo skutečně prožité. Souběžně s tím se rozbíhá cesta do hlubin dvou duší. Kadidlo nasytilo vzduch. Já se snažím fotit, nerušit.
Tma vítězí. Zhasínám a přijímám fakt, že lepší horší kvalita snímku než kvalita prožitku, který na fotce má být. Bude to šumět…
Do tohoto okamžiku jsem byl pozorovatel. Nyní jsem netušíce prošel skrze závoj světů a začal se stávat aktérem. Nikoli, že bych masíroval či slovně vedl. Ale prostor se prolomil a já si uvědomil, že i já tam mám svou roli, své „úkoly“. Můžete si to představit jako ingredienci, dílek skládanky, sklíčko ve vitráži, které je součástí obrazu.
Mé rty si začaly tichounce pohvizdovat melodii. Stejnou jako zní v nejsilnějších momentech během focení Nahých duší. Měním i hudbu na svou. Je více zemitá.
Stále fotím. Ale je to už takový „let kondora“, který doprovází dvě ženy při rituální masáži, při dějích, kterým úplně nerozumí, ale cítím jejich sílu. Aničce se mění rychlost dechu, tělo se ve vlnách propíná a uvolňuje.
Nevím, co se uvnitř holek dělo. Musím ale říct, že po dlouhé době jsem potkal člověka, kterému jsem rituál věřil. Monika v sobě má jistý druh síly. Ukonejší vás, aby se Vás tak jemně mohla ovládnout. A jakmile Vás má, pomůže Vám něco tíživého odevzdat. Cosi, co sami odevzdat neumíte.
Po skončení tohoto něžného rituálu mělo přijít smočení nohou v temnějších vodách. Měla zavládnou důtka. Takový ten roztřepený kožený bičík. Vítejte v komnatách vědomého BDSM.
Přiznám se, že takto rozporuplné pocity jsem už dlouho neměl. Něžně zemitý rituál šel stranou, etnická hudba taky. Jestli jsem výše psal o tom, že Monika někoho léčivě ovládla, tak zde mě napadá jediné „zmocnila“. Jako, když luskneš prsty, tak tam nad svou „obětí“ stálo zosobnění temných a divokých ženských sil v jejich spalujícím a ničivém aspektu. Drobná, hubená žena se proměnila v běsnící bohyni Kálí.
Prý to je léčivé. Tedy pro ty nejzabedněnější tlustokožce, kteří potřebují opravdu silný kalibr, aby mohli něco začít cítit.
Začne to jak hra, nevinná hra. To vidíte na očích. „Chvilku si zahraju na podřízenou a pak zase půjdu. Je to jen sranda. Cha cha cha“. Ale ty druhé oči začínají plát tak nějak víc, je v nich zkušenost. Že takhle to prostě chodí. Predátor tančí okolo své kořisti, kruhy se zužují. Pak se najednou podíváte zase do těch druhých očí. Snažíte se v nich najít tu legraci. Ale terapie podřízením začala. A tak jsem v jemných gestech tváře a očí četl, jak se děs z mizící kontroly mísí se slastí a vzrušením z odevzdání se. Bojím se, že zahlédnu třeba jen náznak zoufalství a volání o pomoc.
Tak jako jsem se předtím ochotně stal součástí, tak zde se držím, jak jen to jde v roli nehodnotícího pozorovatele. Ale jsem tam, jsem součástí ať chci nebo ne. Mě jsou směřovány Aniččiny pohledy. Uklidňuji se, že zatím nezaznělo záchranné slovo „červená“, která vše stopne. A tak dál sledují proces, kdy Anička podniká sebepoznávací cestu, kam až polibky důtky nechá sama zajít.
Jako vše, tak i tato léčba se přehoupla do svého klidného závěru. Krev netekla, Anička klidně odpočívá. Já mám konečně čas tuhle dokumentární práci rozdýchat. Pro člověka, který se na násilí nemůže koukat ani ve filmu to byla silná dávka.
Jako jsou různí lidé, jsou i různé cesty. A tak jediné, co k tomu můžu napsat je, že to bylo opravdové. Fotky vznikly velmi silné. Snímky s pohledy a tak, sem dávat pro velkou intimitu okamžiku nebudu. Koho to tudy táhne, tak mohu doporučit, běžte si Moniku zažít na vlastní kůži.

Vztah těla, vědomí a světa

Teoretická omáčka o tom, jak myslím, že funguje svět

Tohle celé můžete brát buď vážně, nebo jen jako nějaké paradigma, které mi dovoluje plně provádět cvičení přesahující rámec modelu světě založeném na hmotě. Stále jsem člověk platící daně a nakupující chipsy na večerní mlsnou. Pojďte tedy do ohrádky mého cvičebního paradigmatu.

Z určitého úhlu pohledu svět dělíme na hmotný a nehmotný. Naše vnímání hmoty je ale pouhou sdílenou dohodou, kterou všichni v různé míře dodržujeme. Vše, co je, je jen energie a informace. Jen o něčem máme dohodu říkat, že toto je hmota a něco jiného je třeba jen nehmotná myšlenka. Já myslím, že VŠE je energie. Může to být ta enegie chi z tradiční čínské medicíny, která koluje po vašich energetických drahách. Ale je to také ta energie, ze které je utkán náš svět. V podstatě v tom není rozdíl. Do toho zde je vědomí, které to pozoruje a na něco si hraje. Žijeme tedy v neustálé hře přelívání se energií v Andách se jí říká Puklay.

Abychom mohli tuhle hru hrát a na plno si ji užít, obléklo si naše vědomí soubor energií, kterou pak začalo považovat za hmotné tělo, protože díky tomu je ta hra větší vzrůšo. Máme tedy tělo, které neexistuje a to se snaží přežit ve světě, který také neexistuje. Do toho máme své radosti a starosti, potřeby, role a osudy, nemoci, vztahy a to vše považujeme za reálné. Ono to díky té víře reálně je. Ale nemusí 🙂

Tělo a jeho stav je odrazem našeho vnitřního stavu – psychického, spirituálního, energetického…  Jakmile  pozměníme stav na „nehmotné „úrovni, odrazí se to i ve hmotě. Na tomto je založená nejen čínská medicína. Rozproudíte energii v té a té dráze a najednou nemáte zácpu. V šamani jdou ale dál. Všichni už jsme slyšeli, že svět je našim zrcadlem. Svět nám zrcadlí náš „vnitřní“ stav. Pokud jsme veselí, směje se i svět. Když vstaneme „zadkem napřed“, čeká nás i den blbec. Pokud nám něco vadí a dáváme tomu tím svou pozornost, tak se nám to neustále děje. Máme tedy vztahy:

  • Náš vnitřní svět se odráží na našem zdraví.
  • Naše vnitřní nastavení se zrcadlí i v okolním světě.
  • Tělo i svět jsou energie. Není v nich rozdíl. Hranice je pouze imaginární.
  • Vědomí ovládá energii.
  • Vědomí ovládá jak tělo, tak i svět.

Z toho nám vychází, že jakmile vyřešíme své vnitřní problémy, tak se nám nejen přestanou odrážet na zdraví, tak i v životě. Když toto pochopíte a začnete to žít, tak jak říkám, svět vám změkne.  Já se snažím, aby můj svět byl co nejměkčí. Něco jako modelína, ze které si uplácám, co jen budu chtít.  Zní to krásně, že? Ono taky je. Je tu jeden velký háček. Jsme obaleni nánosy, které jsme si sami vytvořili, nebo se na nás nalepily z okolí. Vraťme se k alegorii zrcadla. Jaký vzniká odraz ze špinavého zrcadla? Rozmazaný, deformovaný, nehezký, upatlaný. Aby jsme žili v co nejhezčím světě, je našim úkolem se té špíny zbavit. A to je první pilíř, mých doporučení, jak zlepšit život. Šamani v Peru říkají tomuto energetickému balastu „hucha“  (huča) čili těžká energie. Když se ji zbavíte, budete žít rázem v jiném světě. Ono to ale moc rázem nejde 🙂  Zbavování se energie hucha je jedno z mých denních cvičení, které bych Vám rád postupně popsal. Celá hra není ale pouze o čištění, to by byla asi nuda. Tam kde existuje odevzdávání, musí existovat i přijímání a následně práce s energií a realitou.

Jaká témata bych rád zpracoval?

Roky mě zajímá šamanismus a jeho techniky práce s vědomím a energií. Proto budu vycházet z peruánského systému Mosoq karpay, který mi zatím sedl svou filosofií nejvíc. Jsem jen člověk, kterého to zajímá. Možná jsem na tom i hůř než plno z vás. Určitě zde nechci poučovat z vyšší pozice, nějakého „zkušenějšího“. Sám se plácám v meditacích, tréningu koncentrace a boji se svými programy.  Důležité je, že to ale dělám, já tím žiji. Se šamany jsem se potkal a měl to štěstí, že jsem mohl poznat účinky jejich práce při ceremoniích s posvátnou ayahuaskou (zde mám fotky)  Ale neumím španělsky, takže veškerá teorie vychází z knih. Nic není konečně platné, vše se může změnit. Vyvíjím se, měním názory, zkušenosti, sebe. Co zde na stránkách budu sepisovat jsou nástroje mé cesty, třeba něco využijete i na té Vaši.