Martin Koubek
Fotograf

Tag: nefoceni

Živě na Českém rozhlasu Dvojce

2. 11. 2022 Myšlenky nad focením Nefocení Práce s realitou
Byl to hukot
Jakmile se rozsvítilo prvně to rudý světýlko a nastal moment pro moje „Mým národům“ tak se můj tep dal měřit na richterově stupnici. Jako protiváha vzestupu se má schopnost myšlenku v hlavě objevit, uplácat a vypustit, klesla na úroveň batolete. Později už jsem se naučil nořit se víc do sebe. Ale ještě půl cesty domů mi bylo zle.
  • Docela náročná je doporučená úroveň sebecenzury. Nějaké zážitky a slova není doporučeno říkat a tak když myšlenku pracně rodíte, tak ji současně kontrolujete a osekáváte o šťavantosti.
  • Omlouvám se všem sáňkovým fotografům a fanouškům, prostě jiný příklad fotografického stereotypu mě nenapadal. Jsem za Vás často rád, že tento požadavek trhu uspokojí někdo jiný.
  • Bojím se, že jsem řadu myšlenek řekl jen částečně a tak nemusí být pochopeny a já budu za cvoka (to je ještě ta lepší část než nepochopení).
  • Ticho v živém přenosu má úplně jinou intenzitu než mlčení u kafe. Je tak krystalicky čisté, ostré ale i tak naléhavé ukončit se. Uvědomíte si, že v ten moment s Vámi mlčí i posluchači.
  • Proč jsem v ponču? No proč bych nemohl ???? Byla to možná jedna moje pomůcka v tom, že o nic nejde. Být v košili, tak to by bylo hned jasný, že tohle je vážný!

 

Focení srdcem

18. 1. 2022 Myšlenky nad focením
Věnováno prožitku a tanci duše s tělem … a světem.
Přistihl jsem se, že jsem již měsíce lapen do vlastní pasti. Snažím se ženy odvést během focení z hlavy do těla, do srdce. Tedy od zatěžujícího myšlení k prožitkům, k pocitům a emocím, které mizí pod nánosy denních starostí. Sestavil jsem si postupy a návody „meditačních“ technik a tím sám sebe uzavřel ve vězení rozumu. Ne každý se ale uvolní bez počátečního „vedení“, které sdělované instrukce přináší. „Dělej si tu co chceš, hlavně si to užij.“ Kdo by to hození do vody rozplaval? Vše je potřeba s citem propojit do hravého tance, který občas k odrazu využije pevný bod, aby své víření zesílil. Využít „pevné“ techniky jako brány mezi úrovněmi spontánnosti.
„Foť srdcem“ ve mě od ranního přemítání zní. Zkusím Vám ten ideální a asi paradoxní stav popsat. Když fotíte hlavou, tak lidi úhledně rovnáte, jak jejich postoj, tak i pozici na fotce (a co nešlo, zachrání photoshop). Vše musí odpovídat daným pravidlům kompozice a etalonům krásy! Kompozice a zatuhlé štěstí amerického úsměvu.
Pokud se rozhodnete fotit srdcem, bylo by mnohdy nejlepší oči zavřít a jen se nechat unášet pocity. To ale není dost dobře možné, koukat se musí. Takže necháte oči a hlavně své srdce otevřené, necháte ho zářit. A jak jsem dnes na focení zmínil, není to o „vedení“, je to o „strhnutí“. Formální focení jde na vedlejší kolej, důležitý je samo plynutí a prožitek. Až jeho kvalita a intenzita dodává fotce sílu. Celé to jen jakoby mimoděk fotíte…
Zkuste se na tyto fotky také dívat srdcem, nehodnoťte, nesuďte, to náleželo hlavě. Nyní jste srdečním pozorovatelem. Nechte na sebe působit mozaiku pocitů z jemných detailů, s výrazu. Vciťte se do prožitku focené. A pak se snažte i sebe a celý svět kolem vidět srdcem.
Chtěl bych E. moc poděkovat, za to, že do focení šla s takovou energií a odhodláním. Prý to dělá pro dceru a i pro ostatní, které si k sobě cestu teprve hledají. Ptal jsem se jí po pár hodinách po focení, jestli by Vám chtěla něco vzkázat:
„Moje motto je – z NIČEHO se neposrat . S tím jsem i do toho šla. Každý jsme originál a každý máme ten dar – být, žít. Měly by jsme si ho začít vážit. Neztrácet čas, nepromarnit příležitosti a jít do všeho naplno, protože ikdyž by jsme měly prohrát, pro sebe jsme vítězi už jen tím, že se uděláme první krok a snažíme se.
Každá žena je nádherná. Každá má v sobě krásu, ženskost, něhu, vnitřní kouzlo a sebevědomí. Stačí jen najít cestu, jak to v sobě probudit. Nezáleží na tom, jestli je žena hubená, kudrnatá, pihatá, silná nebo má křivé zuby. Tohle vše je naše přednost. Je to vyjádření těla, kterého by jsme si měly vážit. Naše tělo dokáže neskutečné věci. Tak ho pojďme oslavovat, hýčkat. Pojďme obdarovat své tělo za to, co pro nás dělá. Je to to jediné, co opravdu máme.
I já jsem prošla svou cestou poznávání se a vím, že ještě dlouhou cestu mám před sebou a moc se na ní těším. Focení Nahých duší je pro mě tak nesmírně obohacující a osvobozující. Je to mnohem víc, než jen fotka. Je to poznání sama sebe, vystoupení z komfortní zóny a vyjádření svých pocitů světu. Nedělám to jen pro sebe ale i pro mou dceru. Které přeji, aby měla zdravé sebevědomí, ženskost a upřímnost. Přála bych to každé ženě.
Velké díky patří hlavně Martinovi. Jsem Ti nesmírně vesmírně vděčná za příležitost kterou jsi mi dal. Moc to pro mne znamená, ráda jsem Tě poznala. „

Otřes základů

10. 12. 2020 Myšlenky nad focením Nefocení

možná by bylo lepší napsat „Víření sedimentů„.

Každý ať chceme či ne, tak zabředáváme v rutinách. Ač se snažím lidem dát focení autentické a nestrojené, tak mám své ozkoušené jistotky. Třeba u rodinných focení to jsou startovní pózy, kdy si všechny srovnám a pak vše nechám osudu. Sice je pro mě důležitá až ta fáze vznikajícího chaosu, ale i tak sleduji mé zabředávání do rutin a potřebu určitého „postupu“. Tím na sobě nechávám růst krustu z těhle sedimentů. Naštěstí se čas od času objeví lidé a situace, které vše krásně rozvíří a já dostanu šanci vidět svět pestřeji, než mi dovolovala moje krusta.

Katka se v emailu rovnou zeptala, jestli bych nedorazil já za nimi na oblíbené místo do Českého ráje.  Super, bude se objevovat. V aťasu jsem s pětičlennými skupinami zvyklý pracovat, klidně i s dvanáctičlennými. Tam jsou hranice fotosvěta dané papírem. Nyní jsme byli se psem (!) uprostřed skal a nebylo síly, která by ty malé průzkumníky, bojovníky, horolezce, stavitele, závodníky udržela v zorném poli hledáčku. Mé startovní pozice padly. Oni ani nebyl vystaveny. Najednou jsem dřepěl rovnou ve fázi chaosu, který se odehrával 360° kolem mě a vlastně i nade mnou, pode mnou a častokrát zády ke mě.

Cítil jsem se z toho nesvůj. Jako by bylo snad mým úkolem všechny svázat k sobě a postupně posadit tu na kámen, tu do tunelu či položit na stráň do trávy. Ono se to jen dělo a nikdo s z ničeho nic nedělal. Přijal jsem tedy pozvání a stal se členem expedice. Fotky, kterých si nyní nejvíc cením jsou když třeba Katka učí děti znát ptáky a my se stáváme indiánskými stopaři hledající hnízdo káněte. Rodinný vrcholový snímek z výletu vedle toho bledne, je prázdný.

Byla mi ukázána cesta, kterou bych se měl cíleně vydávat, abych se naučil ještě víc o plynutí, nechání věcí se dít, neřešení, nefocení.

„Je těžké lidi srovnat, ale ještě těžší nechat je být.“

Více ukázek v albu Stopaři káňat

O inspiraci

6. 12. 2020 Myšlenky nad focením Nefocení
Během zimního focení se mě Katka zeptala, kde čerpám inspiraci. Rozleželo se mi to v hlavě….
Inspiraci beru ze světa, z dění kolem mě, z detailů. Běžná inspirace není nic moc zajímavého. Je to často propasírování cizí práce skrz sebe. Přiznám se, že z fotografů mám je dva. Jednoho žijícího a jednoho, který minulý rok zemřel. Z každého si beru jen část a to vlastně část, která ve mě beztak je, jinak by mě neoslovila, nerezonovalo by to. Pak jsem Katce zmínil ale pravou inspiraci, která přichází jen zřídka, nevolána a je jak příboj, který Vás popadne. Moje Pravá inspirace nepochází tedy z „opisování“. Je to spíš pasivní proces, kdy jsem jen divákem.
Mě osobně se nejvyšší stavy inspirace dějí před usnutím. Vlastně mi usnutí nepříjemně brání. Včera se mi to stalo (náhoda, že?) . Už jsem začal lehce sklouzávat do rozpuštění bdělého vědomí. V tom se to stalo. Dílky skládačky do sebe začaly zapadat. Jakoby mě situace, které se mi nedávno staly, měly dát každá svůj zprvu nenápadný díleček.
Ten den jsem jakou nahou duši měl maminku dvou dospívajících dětí. Věk nevím a je jedno. Poprvé jsem zkoušel použití kadidel a i další techniky vedení, výstižnější slovo je doprovodu, skrze focení aktu. Musím konstatovat, že mi lidé mládnou před očima. Běžně v životě z nich vidíte jen ustarané obličeje a můžete mylně spadnout do představy, že stejně ustaraná jsou i jejich těla. Ten, kdo jde do aktů a je lapen v hlavě, v myšlenkách, získá „prázdné“ fotky. V lepším případě vykalkulovaný průměr. To až když „probudíte“ tělo, začnete žasnout, jaké síly v sobě stále má.
Vždy se předem omlouvám za divně znějící instrukce, které jsou na hony vzdálené stylu „rukou si chyť prsa“. Díky různým druhům hudby, plynutím rozhovoru, ticha a lehkého doprovodu se žena vlnu za vlnou dostává hlouběji. I já tam z části musím, jsem doprovod. Hlouběji z hlavy, hlouběji do těla, které ožívá. Najednou se začnou rozpouštět představy o letech, přichází žhnutí. Vyplouvají aspekty ženství. V pohybech a napětí vnímáte protahující se kočkovitou šelmu. Tělo se vlní v hypnotických pohybech hada. Vědomí se znovu seznamuje s tělem, na které už pro jeho samozřejmost zapomnělo. Už několikrát jsem na začátku slyšel „Já se tahle hýbat neumím.“. Na konci jen o očích čtu udiv samu nad sebou. Ano samu nad sebou, já jsem jen doprovod.
Takové focení ten den proběhlo. Večer před spaním jsem otevřel novou studijní literaturu, která mě snad dovolí s Vámi zajít ještě hlouběji. Přečetl jsem jen pár stránek úvodu a v nich na mě čekala Věta, která se stala dalším článkem skládanky.
Ležím a chci usnout, do rekapitulace focení se v vmíchává Věta očistné extázi. Jen co jednou nohou vklouznu do sna, hned jsem vytažen zpět do polospánku, abych se znovu a znovu stával pasivním divákem zázraku inspirace. Celé se to opakuje, otáčí, přidávají se nové nápady. „Už to vím, chci spát, děti ráno nic neodpouští!“. Nakonec jsem po hodině musel jsem vstát, najíst se a s najedeným břichem rychle zpět, teď už konečně do sna. To je moje Pravá inspirace, žádné vědomé napodobování.
Co bude dál? Na kom si To zkusím? A jak probíhá inspirace u Vás?

Cesta nefocení

20. 11. 2020 Nefocení
Nefocení je proud.
Nefocení je uvolnění.
Nefocení je přirozenost.
Nefocení je „já nevím“.
Nefocení je „nikdo to neví“.   
Osmý doušek vína, usrknutí měsíčního léku.
Nefocení je rozhovor.
Nefocení je být zde spolu.
Nefocení je hlubina mezi instrukcemi.
Nefocení je „je to jedno“.
Nefocení je rtuť a chameleon.
Znáš to z dětství.
Nefocení je „Poběžíme.“
Nefocení je smích
Nefocení je Teď
Nefocení je „Skoč!“
Nefocení si nevšimneš.
Jakmile všimneš, stane se focením.
Nefocení je prober se!
Nefocení je sni!
Nefocení je nemysli!
NEfocení NENÍ focení…
Věnováno všem nefoceným…

„Čekám, až na mě místo hvízdne.“

7. 11. 2020 Nefocení
Při výletech a procházkách hledám pro focení místa příjemná ale divoká. Místa, která žijí a nebyla nuceně domestikována. Třeba takový upravený park je jako pudl. Načančaný pudl je občas fajn, ale ne pro toho, kdo se cítí být víc vlkem.
Místa jsou jako lidé. Někdo se s Vámi chce zrovna vyfotit a někdo prostě ne. Nepředstavujte si ho jako pouhý „strom“, ale jako prostor, jako sumu neustále se prolínajících prvků. S elementy organickými, jako jsou stromy, tráva, mech, keře, anorganickými skalami,vodou a větrem, ale i éterickým světlem, které vše dovoluje objevit, či halí okolí do pláště paprsků protisvětla. Vše se v nekonečném koloběhu mění a prolíná. A pak tu jsou místa až posvátná, kdy jejich sílu cítíte. Prostě tam je vším prodchnutá. Možná jako ji cítili předkové, kteří si místa síly volili pro své obřady.
Takové místo může vystupovat z prostoru, ale někdy musíte kráčet lesem, paže rozpažené, s myslí dítěte letícího nad kouzelnou zemí ???? Přeladit se na tajemnou vlnu a čekat na to „hvíznutí“ … na „pojď, vyfotíme se“, které přitáhne Vaši pozornost. Kdo se mnou venku fotili si možná mé hledání vybaví.
Je to hra, kde se nesmíte brát vážně a mít dost sily čekat. Proč dost síly? Protože tohle čekání děláte v placeném čase. Lidé si nás platí od focení a ne od hledání. Chce to trpělivost a postřeh. V jeden okamžik před sebou máte dokonalé prostředí, otočíte se a fouknutí větru vše změní.
Někdy balancuju na pokraji zoufalství, když se místo neozývá. To vznikají jen normální fotky. Někdy se okno otevře opravdu jen na pár vteřin, které ovšem stojí za to. Často se to stane až na konci focení…jako za odměnu ????
Když se naučíte pracovat s prostorem, tak získáte nástroj silnější než naučená pravidla kompozice. Šamani se prý v rámci výcviku učí rozeznávat rozdíly „pocitů“ mezi dvěma puklinami ne skále. Mě by stačilo dosáhnout vědomé spolupráce s místem i na straně focených…to je zatím můj sen, třeba nějakou rychlo techniku objevím.

Není flow, jako FLOW

26. 10. 2020 Nefocení
Překročit komfortní zónu…často se mi u focení nestává, že by to byla taková smršť dětské energie, že se z toho sám opotím a zároveň tam mám rodiče, kteří tu živelnost dokáží ukočírovat bez –no prostě bez ???? .
Překonali jsme stádium jakéhokoli vedení a odevzdali se opěvovanému stavu „flow“. Ale není flow jako flow. Obvykle chceme takové to plyšáčkové plynutí po peřejkách dění. Tohle byla ale vážení dravá řeka dětské spontánnosti a já s rodiči jsme jen její proud udržovali v papírovém korytu.
Myslím, že tyhle fotky jsou opravdu ryzí esencí rodinného života. Není to pro každého. Na tohle musíte mít. Ale odměna je k nezaplacení.
a nebo si můžete v klidu sednout na sáňky v santovske čepici a předstírat, že dětství znamená klid. ????

Máte na to být SVOBODNÍ?

15. 5. 2020 Myšlenky nad focením

Původně mělo toto focen být „modlitbou“ za déšť. Za vláhu, která zmírní dlouhodobé sucho a bude trvat aspoň týden. Měl jsem to dokonale naplánované. Taková zaříkavačka deště. Problém byl v tom, že jsem si vše čtrnáct dní tak důkladně představoval, až v daný týden začalo předčasně pršet a prší stále.

Když jsme s Martinou dorazili na místo nebyla tam žádná vyprahlá zem, prach, nic. Jen mokrý písek, svěží mech a ledová voda. Zkoušel jsem se držel své vize ale pak mi došlo, že moje cesta není cestou režiséra a ani nikdy nebyla.

Moje nejmíň oblíbená část focení začíná Vašimi slovy „A co mám dělat?“. Já nevím. Opravdu nikdy nevím, ač bych si to v ten moment moc přál. Ale asi by to fotkám uškodilo. Všechny kroky, které dělám mají vést k tomu, aby jste na to dělání „přišli“ sami. Má cesta je Vás, jako průvodce, dovést k vlastní svobodě. Odhodit představy a plány stažené z pinterestu a nechat skrze tělo hovořit duši.

Pokud máte odvahu, tak v přírodě (nemyslím v parku) to je jednodušší. Jste uprostřed živoucí svobody, jen se nechat strhnout společného proudu života. Nechat věci dít se. Tělo ví, jak se posadit, řekne Vám, když se chce hýbat. Často se tím nechám strhnout sám a kráčím travou jako na kladině, mám široce roztažená křídla, když stojím na skále. Je to snadné, jen se nebát, jen to vše aspoň pro TEĎ pustit. Pak už nepózujete, zavřete oči a vše se děje samo.


Není to cesta pro každého. Plno z nás si svou svobodu nechalo vzít. Zaplatili jsme za teplé místečko ve společnosti, za jistoty, za souhlasné pokývání hlavou ostatních. A pak, jako cvičené opičky, jdeme za cukřík po cestách, které nejsou naše.

Děkuji za všechny svobodné duše – nahé i oblečené, se kterými jsem mohl aspoň chvíli jít. Děkuji Martině, že se nebála přihlásit a jít se svou kůži na trh. Doufám, že aspoň nějakým z Vás, bude inspirací. Troufli by jste si?

Rozšiřujte svou svobodu. Martin

Více ukázek focení

Více o projektů Naked soul

 

Vnitřní pouť

14. 4. 2020 Myšlenky nad focením Nefocení

Co říct na toto focení? Byla to pro mě výzva. Naprostou většinu focení mám založenou na komunikaci. Nyní jsem to chtěl udělat jiné.

„Proniknout mystickou cestu hlouběji do řeči těla a přenést ji na světlo světa. „

              Krásně se to představuje, ale jak předat tělu slovo, když jeho řeč je němá? Velký dík a obdiv patří Denise, která nahá zvládla provést mou hlavní instrukci:

„Nech mluvit tělo, soustřeď se na něj.“

Občas jsem poprosil o přesun z kleku do stoje, ale jinak ateliérem zněla jen hudba podněcující dávné stavy transu. Když se pozorně podíváte, tak naprostá většina snímků je se zavřenýma očima. Okolní svět náš ruší. Až když se ponoříme do temnoty, můžeme začít tělu naslouchat, vnímat kde proudí energie.

Být ticho a ustát ten domnělý tlak, že bych měl focení řídit, pro mně byly zkouškou. Je to jako stoupnout si ve škole při zkoušení před tabuli a mlčet.

Taky jsem si dovolit více experimentů jak s nastavením foťáku a zlomil prokletí proklatě ostré fotky

 

Nebo podtrhl tajemno v následné postprodukci:

 

Pro zajímavost jsem udělal drobný pokus. Vždy po nějaké době jsem poprosil Denisu o kontrolní fotku. Vždy mě totiž fascinovala proměna lidí, kterou jsem mohl sledovat od okamžiku, kdy jsem se s nimi přivítal, přes focení až po finální fotku.

00:00 – „Vítací“

00:03 – Doktorská nahota

00:33 – Lámeme ledy

1:23 – Už to plyne samo

1:35 – Končíme 🙂

Celé to vypovídá o mé teorii fotogeničnosti – která je „v hlavě“ (stejně jako celý svět). Lidé podstupují všemožné vizážistické proměny. Přitom by udělalo největší změnu začít se vnitřně cítit příjemně, krásně, uvolněně. Líčení večer setřete, oblečení svléknete, vlasy se rozcuchají. Najednou tam jste zase Vy, bez vší té falešné pomoci. Pokud krása bude zářit zevnitř, tak Vám zůstane, dokud si ji sami nenecháte vzít.

„Není trvalého štěstí v žádném z předmětů světa. Je v nás.“

Více fotek můžete najít zde:

Denisa – vnitřní pouť

O projektu Naked soul –  Nahá duše

Jak pracovat s lidmi

12. 11. 2019 Nefocení

Práce s lidmi je alchymií. Není to o naučených technikách, co na koho zabírá a o manipulaci. Opravdová práce s lidmi začíná uvnitř nás. V minulém příspěvku o „nefocení“ jsem psal o vysypání koše představ, které nás brzdí, abychom vytvořili prázdný prostor pro druhé. Dnes navážu tím, jak s prázdným prostorem pracovat.

Jako ukázku použijeme tuhle malou holčičku. Ano, tu schoulenou v bezpečí na rameni tatínka. V podstatě je to stejné jako většina těch, koho fotím. Jde do nejistoty. Stojí před neznámým neoholeným člověkem, se kterým teď bude muset trávit nějaký čas, i když se na to třeba zrovna necítí. Popravdě si myslím, že ostatní na tom jsou opravdu podobně, každý má své pochybnosti a nálady, ale dle zkušeností už tuší, že se má smát, protože se to očekává a poslouchat instrukce. Tohle se naučit, ji teprve čeká. Nyní je ale krásně čitelná.
Máme tu tedy člověka, osobnost s vlastním temperamentem a zájmy. Pak jsem tady já, jako cizí prvek, který má přestat být cizí. Já pro tento proces mám svůj výraz. Bude to znít možná manipulativně, ale není. Říkám tomu „dostat se do lidí“. Být takový, aby se mi sami otevřeli a já s nimi mohl pracovat na autentičtější úrovni.

Tady přichází na řadu ten volný prostor ve mě. Prostor, který jsem uvolnil pro druhé. Je to moje pozornost, kterou jim upřímně věnuji. Nesmím lidi brát jako hmotu, kterou je potřeba zformovat dle mých představ. U dětí je snadnější, pokud je už někdo cizí neranil když mu věřili. Holčičce nesmíte říct „Tady si sedni, vem si tuhle kytku a hezky se na mě směj.“ A cedit to skrze nastavený přeslazený úsměv. Sice to je fotka, kterou si přeje babička na lednici a asi Vám ji kamarádky vychválí na FB do nebe, ale tohle my nechceme. Nebude tam život.
Prostě si poblíž sedněte, ve finále klidně mlčte. Uvolněte v sobě volný prostor, věnujte jí celou pozornost a s vnitřní radostí tam spolu buďte. Nesnažte se o nějaký falešný úsměv =D a nucenou konverzaci. Vy si tu radost musíte umět v sobě rozdmýchat jako oheň z jiskřičky a pak ji nechat sálat do okolí. Je to cítit v hrudi, v jejím středu a lehce doprava. (Už mám ten bod díky meditacím poměrně vystopovaný, prý tam sídlí duše, nadjá, atmán….).

Když odjíždím na svatby, tak se se ženou loučím slovy, že jedu rozdávat radost a smích. Není to jen fráze. Já to tam opravdu jedu dělat. Nikoli jako bavič, ale jako dárce pozornosti a vnitřní radosti. Někdy to v sobotu ráno dá více práce s tím rozfoukáním, ale pak se chytnu a na konci svatby třeba někdo přijde a poděkuje mi už jen za to, že jsem tam. Aniž by viděl fotky.

Ale zpět na louku k holčičce.  Nyní má Vaši pozornost a cítí , že jste tu v tento okamžik pro ní a dokonce si to užíváte. Dospělí to jistě pocítí aspoň na podvědomé úrovni. Držte to a čekejte. Ona nevydrží být pasivní, nebojte, nikdo to nevydrží =D. Sledujte její pohled a jemná gesta. Život přichází do fotky.

blíž

ještě


Už jste kamarádi, i když se vlastně neznáte.

U dospělých je potřeba překonat bariéry, kterými se sami obalili (strachy, bloky, představy o sobě a výsledku, sebekontrolu….a …..).  Komunikujte, ale netlachejte. Moment, kdy jste uspěli, poznáte. Najednou focení plyne samo a když na to příjde, tak už nemusíte říkat nic, jen sledovat a zaznamenávat, co se před Vámi děje. Děti si začnou hrát, nebo i Vás zapojí do hry. Dospělí prostě roztají.

Opravdu a nezbytně nutně v sobě musíte mít ten prostor pro druhé a radost z toho, že tam spolu jste, jinak Vás čeká štelování, instrukce, přemáhání. Já tyto fotky potkávám často. Jsou to ty reklamy, na „šťastné rodiny“. Osobně, když v sobě zkoumám pocit z nich, tak tam něco dře, něco chybí a často plno věcí přebývá (dekorace, které mají vyplnit to prázdno). Ale asi i to lidi chtějí, proč by se to jinak dělo, že? =D Já to ale nechci. Proto nemám rád skupinové fotky ze svateb, kdy se přetahuje o ženicha a rodinné fotky s tím vším okolo, co zrovna letí.

Ono i během focení se mnou zákonitě vznikají aranžované snímky, kdy řeknu, kdo kde a jak má být. Za prvé je lidé také očekávají, i protože je někdo očekává od nich. Za druhé se je dá použit jako odrazový můstek pro autentickou situaci. Jen musíte být pozorní. Lidé nevydrží být stále strnulí. No a za třetí, je to taky část času, kdy můžete rozdávat pozornost a svou vnitřní radost. Plody své práce budete sklízet v mezičasech. V prchavých momentech mezi instrukcemi.

Někdy příště a spíš v rubrice o práci s realitou a naši energetikou sepíšu víc o práci s tím centrem v hrudi.

Tak už víte, jak na to a teď to dělejte. Nejen u focení, stále 🙂

PS: holčička byla napůl Američanka, takže komunikace šla hlavně mimo slova.

Nejnovější komentáře