Tag: naked soul
Živě na Českém rozhlasu Dvojce
Byl to hukot
- Docela náročná je doporučená úroveň sebecenzury. Nějaké zážitky a slova není doporučeno říkat a tak když myšlenku pracně rodíte, tak ji současně kontrolujete a osekáváte o šťavantosti.
- Omlouvám se všem sáňkovým fotografům a fanouškům, prostě jiný příklad fotografického stereotypu mě nenapadal. Jsem za Vás často rád, že tento požadavek trhu uspokojí někdo jiný.
- Bojím se, že jsem řadu myšlenek řekl jen částečně a tak nemusí být pochopeny a já budu za cvoka (to je ještě ta lepší část než nepochopení).
- Ticho v živém přenosu má úplně jinou intenzitu než mlčení u kafe. Je tak krystalicky čisté, ostré ale i tak naléhavé ukončit se. Uvědomíte si, že v ten moment s Vámi mlčí i posluchači.
- Proč jsem v ponču? No proč bych nemohl
Byla to možná jedna moje pomůcka v tom, že o nic nejde. Být v košili, tak to by bylo hned jasný, že tohle je vážný!
Focení srdcem
Věnováno prožitku a tanci duše s tělem … a světem.
Na vlnách extáze
Musím psát ihned, než mi jemnější tóny dojmů odvanou z mysli.
Chci se podělit o zkušenost, která převálcovala původní záměr zkusit si nové aktové svícení.
Musím se sám sobě smát, když si vzpomenu na hodiny strávené nad přípravou poznámek, jak vést focení hlouběji k prožitkům probouzejícího těla a zbavování se emočních nánosů. Po pár minutách focení jsem si totiž připadal asi jako učitel autoškoly, který má v plánu seznamovat se základy řízení osobáku, ale v první zatáčce zjistí, že vedle něj sedí řidič formule 1. Závodník se schopnostmi, o kterých se učiteli zdá jen v divokých snech, kterého přesahují.
Rozjezd focení běžel slibně. Můj požadavek nechat věci plynout bez kontroly ven, byl přijat jen s poznámkou, že se P. možná obává použití zvuků. V mysli mi vyskočilo, že chodí do sboru. A tak jsem občasné tóny uznal za přínosné. Ještě jsem netušil, já bláhový, co přijde.
Jako by P. četla myšlenky a byla naschvál krok přede mnou. Plánujete zahájit zahřívání protažením, zvednete oči od poznámek a tam už po papíře poskakuje a natahuje se nahé tělo. Chcete navést ke změně perspektivy vědomí skrze posunutí z hlavy do jiných částí těla a vidíte, že jste se k tomu nestačili ani nadechnout a ono se to již děje.
Pak to nějak přišlo. První zmínka o extatické vlně. Člověk si pod tím představí leccos, něco jako ezo-etno-breakdance. Ležící tělo se nadechlo, zasmálo a bytost, která mi měla být modelem se do sebe lehce, ale hluboce zanořila. Nádech, výdech, nádech,výdech, klid, povzdech, končetiny začínají pocukávat, hlava se zaklání, nádech, výdech, sevření , vzdech. Vše nabývá rytmu tělem cosi pulzuje, prohýbá ho a napíná. Já vlastně nevím, co se děje. Jako divák sleduji tělo milující se samo se sebou, v sobě samém. Minuty a minuty pohlcující extáze přitom nepředcházel jakýkoli dotek.
Čekám, jsem svědkem, ale pak již do děje vstupuji. Fotek těla v transu je již dost. Stahuji P.vědomí z nebe zpět na Zem, kvůli uším v okolních místnostech, které si orgasmické povzdechy musely vyložit jinak než se skutečně dělo.
Jak přirozeně se do toho stavu P. vnořila, tak zase ladně z něho vystoupila. Jen s omluvou, že se jí bude chvilku špatně mluvit, protože mysl po návratu u „ticha“ funguje jinak, nebo spíš nefunguje a jí se špatně vyjadřuje.
P. se posadila do tureckého sedu, položila ruce do nejprofláklepší mudry světa, narovnala záda a vybuchla smíchy s poznámkou o velké jogínce. Celé to rozmetalo tuhé představy na padrť a vracelo „posvátné“ do jednoduchého života. Vše bylo a je blíž než na dosah ruky.
Co takovému člověku dávat za instrukce? Mým jediným úkolem se od teď stalo udržet P. ve fotitelné části pozadí, mačkat spoušť a měnit zavařené blesky. Vlastně to pro mě bylo focení snů, kdy se dělo, co bych přál každému, a já nemusel nic řídit. Pohyb, tanec, plynutí, extáze, štěstí. Vroucí je pohlcováno propastným klidem a klid přináší zpět sálající impulzy.
Roky medituju a cvičím dle rozličných nauk od východu na západ, tam a zpět. Své cíle popisují jako v tajemné mlze a používají názvy, které vzbuzují představy na hranici neskutečna. A najednou se přede mnou děje, co asíjší mystici a jogíni nazývali probouzením hadí síly. Žádné dlouhé přípravy a ta omáčka kolem. Prostě se to dělo a to přirozeněji než když se já odhodlám k běhu a rozhodně s větší radostí.
Co si z toho odnést, než jen nevšední divácký zážitek a jistotu, že takhle svítit akty lze? Z naprosté přirozenosti, se kterou se vše dělo, jsem si odnesl to, že všechny ty „posvátné“ stavy jsou nám přístupné Teď a bez překážek. Jedinou překážkou jsme si opravdu sami, není ničeho k dosažení po letitých zásluhách. Jak zmiňují velcí mistři, už TAM všichni jsme.
Žasnu nad možnostmi těla, mysli, prožitku, které bez výjimky máme. Jen si vzpomenout. Jsou obdivuhodnými nástroji, hračkami, které máme v té Velké Hře k dispozici.
Zeptám se Vás, proč toto naprostá většina z nás neprožívá? Poctivě se nad tím zamyslete než budete číst dál. Máte odpověď? Teď napíšu tu svoji. Je asi úplně jedno, co přesně každý z nás odpověděl. Ať už to je „nevěřím v to“ či „musím na sobě ještě hodně prcovat“. Nezažíváme to, právě protože jsme si dokázali odpovědět. Protože si vždy najdeme důvod, proč to nejde.
Musím na zeď instrukcí doplnit další radu. Hned vedle „DÝCHEJ“ a „JEN BUĎ“ přibude „UVOLNI SE“, protože to jediné jsem pochopil, že musí P. udělat, aby mohla plout na dalších vlnách štěstí.
Zde doplňuji článek, který sepsala Petra: Byt-sama-sebou-spatne-jsem-to-pochopila
OBĚTOVÁNÍ
Oblékni se do těla
Pojďte si se mnou zaexperimentovat. Třeba večer ve vaně. (Zajímavý začátek postu, že?)
O co půjde? Základem bude změna pohledu na sebe sama, na to čím jste.
Pro teď NEJSTE svým tělem.
Tělo je něco mezi věrným němým přítelem a kusem oblečení. Na divnosti neubírám, že? Vydržte.
Je to divná představa, od dětství počítáme s tím, že my jsme tělo. Na chvilku se od něj oddělte, jen v myšlenkách. Nejste tělem, MÁTE TĚLO!
Sledujte své tělo, jako by Vámi nebylo. Jako by to byla nová kombinéza, kterou jste si oblékli a zkoušíte jak Vám je. Jak sedí ruce? Protáhněte je. V pohodě? Co zadek? Netlačí někde? Nezapomeňte protáhnou nohy. Nosí Vás dobře?
Zkoušejte dál. Oči nemusí být vždy tím, kdo pozoruje. Předejte to privilegium Vašim rukám. Jen tak zkusmo zkuste přejet po stehnech. Jakou má strukturu pokožka? Co svaly, jsou uvolněné nebo napjaté a pevné?
Jdeme dál. Ten skafandr není ledajaký. On má svůj život. Ale i přes to je Vám zcela oddaný. Udělá co je v jeho silách, aby splnil Vaše přání. Často i přes fakt, že jdou proti němu, že mu ubližují. To jak se o něj staráte, to si posuďte sami. Já to dělat nebudu a ani tělo Vás za to nesoudí. Je tu s Vámi a bude v tom s vámi, i když Vás jiní opustí.
Takže jste nyní se svým větným oblečkem ve vaně. Letmo si vzpomeňte, co vše jste spolu zažili.
Ano, je to stále oblek. Takže podléhá povětrnostním vlivům, stárne, opotřebovává se. Nemějte mu to za zlé. Vyčetli byste nejlepšímu kamarádovi, který s Vámi šel životem, že už není to co býval za mlada? Ještě ke všemu, když na jeho stavu nesete mamutí podíl?
Pokud se Vám podaří z tohoto setkání vyždímat radost, vděk či smíření, získáte mnohem víc.
U nahých duší jsem několik posledních focení vnímal jednu věc. Žasl, jsem jak je naše tělo, křehké a geniálně propracované. Při určitých pozicích vidíte, jak se pod kůží rýsují žebra, která chrání orgány uvnitř. Na hrudníku jsou přidělané dvě žlázy, které dokáží uživit dítě měsíce i roky. Jak v té vaně jste, uvědomte si, že tam sedí pevná kostra, potažená masem a kůží. Propojená jemnými nervy a vybavená několika druhy receptorů, která Vám dovolují zažívat svět v celé jeho rozmanitosti.
Vidím sem tam nějakou jizvičku, která dokazuje, že Váš oblek má schopnost sám sebe opravit. To vše, jen za jídlo a nocleh.
Možná to je tím, že jsem studoval biologii, ale já musím žasnout. Zkuste to pro dnešek taky…a i pro další dny.
Prosté cvičení s velkým potenciálem. U nahých duší se snažím jít ještě dál, hlouběji. A doufám, že je to z fotek znát. Pokud do toho půjdete s hlubším záměrem, nebude to jen focení.
Ps: Až vylezete z vany, nechte to tělo, jiným tělem namasírovat. Zaslouží si to.
Použité snímky vznikly v unikátním projektů Nahých duší.
Jak vnímám nahotu
Michala: „Jak vlastně teď vnímáš nahotu?“
….
Mou odpověď tady více rozvedu.
Nahota je stále nahotou, je to o tom, co s tím pocitem z ní uděláš. Buď ho pošleš dolů do klína a tam se přetaví na touhu (která je podle mě na škodu). Nebo si ho necháš v hrudi a zušlechtíš na hřejivou směs prožitku krásy a klidné radosti. Cesta zůstat nedotčen se pro odhalování krásna nehodí. Tu přenechejme gynekologům.
Někdo by mohl říct, že akt je hodně o sexualitě a dráždění představivosti svým naznačováním. Ano, i toto je cesta, ale té vládne erotika a tudy ani sám jít neumím. Koncept Nahých duší jde k sebe přijetí a objevení, než k sebe „nabízení“ někomu dalšímu. Je to akt pro sebe. Ne každá žena touží mít smyslné fotky, nebo spíš si tím procesem ke smyslné fotce projít. Problém je, když procesem chce jít fotograf a volí pózy a úhly, kdy vidí víc než by měl. A ještě hůř, když tvoří atmosféru, která je již přes čáru. Pak vznikají situace, kdy se, minimálně na podvědomé úrovni, nedaří ženě uvolnit a mít tak přirozené snímky. V tom musí být soulad na obou stranách.
Vidět ženu jako krásnou, je podle mě přirozenější pro muže než pro ženy. Neumím si představit, že bych měl fotit ryze pánský akt. Řekl bych, že na ženském aktu foceném fotografkou to musí být znát. Příroda zde hraje velkou roli, jen je nezbytné naučit se určitému druhu kázně. To aby nepřevládla pudovost a nezkazila důvěru, která logicky vede k hlubšímu otevření a přirozenějším snímkům.
Naprostá většina žen, které si focením prošly přiznaly, že daleko důležitější pro ně byl samotný proces, než výsledné fotky, které byly jen krásným „diplomem“. Když se vrátím k otázce. Jako fotograf nahotu vidím, jako něco krásného, přirozeného, léčivého. K tomu mi ale paradoxně pomáhá to, že jsem muž. Ženatý muž, který ví, že je lepší si tu žhavější energii nechat na doma 😉 Ukázky fotek jsou špičkou ledovce.
Nejlepší kusy patří pouze Michale, které tímto děkuji za svolení sdílet.
Máte na to být SVOBODNÍ?
Původně mělo toto focen být „modlitbou“ za déšť. Za vláhu, která zmírní dlouhodobé sucho a bude trvat aspoň týden. Měl jsem to dokonale naplánované. Taková zaříkavačka deště. Problém byl v tom, že jsem si vše čtrnáct dní tak důkladně představoval, až v daný týden začalo předčasně pršet a prší stále.
Když jsme s Martinou dorazili na místo nebyla tam žádná vyprahlá zem, prach, nic. Jen mokrý písek, svěží mech a ledová voda. Zkoušel jsem se držel své vize ale pak mi došlo, že moje cesta není cestou režiséra a ani nikdy nebyla.
Moje nejmíň oblíbená část focení začíná Vašimi slovy „A co mám dělat?“. Já nevím. Opravdu nikdy nevím, ač bych si to v ten moment moc přál. Ale asi by to fotkám uškodilo. Všechny kroky, které dělám mají vést k tomu, aby jste na to dělání „přišli“ sami. Má cesta je Vás, jako průvodce, dovést k vlastní svobodě. Odhodit představy a plány stažené z pinterestu a nechat skrze tělo hovořit duši.
Pokud máte odvahu, tak v přírodě (nemyslím v parku) to je jednodušší. Jste uprostřed živoucí svobody, jen se nechat strhnout společného proudu života. Nechat věci dít se. Tělo ví, jak se posadit, řekne Vám, když se chce hýbat. Často se tím nechám strhnout sám a kráčím travou jako na kladině, mám široce roztažená křídla, když stojím na skále. Je to snadné, jen se nebát, jen to vše aspoň pro TEĎ pustit. Pak už nepózujete, zavřete oči a vše se děje samo.
Není to cesta pro každého. Plno z nás si svou svobodu nechalo vzít. Zaplatili jsme za teplé místečko ve společnosti, za jistoty, za souhlasné pokývání hlavou ostatních. A pak, jako cvičené opičky, jdeme za cukřík po cestách, které nejsou naše.
Děkuji za všechny svobodné duše – nahé i oblečené, se kterými jsem mohl aspoň chvíli jít. Děkuji Martině, že se nebála přihlásit a jít se svou kůži na trh. Doufám, že aspoň nějakým z Vás, bude inspirací. Troufli by jste si?
Rozšiřujte svou svobodu. Martin
Vnitřní pouť
Co říct na toto focení? Byla to pro mě výzva. Naprostou většinu focení mám založenou na komunikaci. Nyní jsem to chtěl udělat jiné.
„Proniknout mystickou cestu hlouběji do řeči těla a přenést ji na světlo světa. „
Krásně se to představuje, ale jak předat tělu slovo, když jeho řeč je němá? Velký dík a obdiv patří Denise, která nahá zvládla provést mou hlavní instrukci:
„Nech mluvit tělo, soustřeď se na něj.“
Občas jsem poprosil o přesun z kleku do stoje, ale jinak ateliérem zněla jen hudba podněcující dávné stavy transu. Když se pozorně podíváte, tak naprostá většina snímků je se zavřenýma očima. Okolní svět náš ruší. Až když se ponoříme do temnoty, můžeme začít tělu naslouchat, vnímat kde proudí energie.
Být ticho a ustát ten domnělý tlak, že bych měl focení řídit, pro mně byly zkouškou. Je to jako stoupnout si ve škole při zkoušení před tabuli a mlčet.
Taky jsem si dovolit více experimentů jak s nastavením foťáku a zlomil prokletí proklatě ostré fotky
Nebo podtrhl tajemno v následné postprodukci: 
Pro zajímavost jsem udělal drobný pokus. Vždy po nějaké době jsem poprosil Denisu o kontrolní fotku. Vždy mě totiž fascinovala proměna lidí, kterou jsem mohl sledovat od okamžiku, kdy jsem se s nimi přivítal, přes focení až po finální fotku. 
00:00 – „Vítací“
00:03 – Doktorská nahota
00:33 – Lámeme ledy
1:23 – Už to plyne samo
1:35 – Končíme 🙂
Celé to vypovídá o mé teorii fotogeničnosti – která je „v hlavě“ (stejně jako celý svět). Lidé podstupují všemožné vizážistické proměny. Přitom by udělalo největší změnu začít se vnitřně cítit příjemně, krásně, uvolněně. Líčení večer setřete, oblečení svléknete, vlasy se rozcuchají. Najednou tam jste zase Vy, bez vší té falešné pomoci. Pokud krása bude zářit zevnitř, tak Vám zůstane, dokud si ji sami nenecháte vzít.
„Není trvalého štěstí v žádném z předmětů světa. Je v nás.“
Více fotek můžete najít zde:
Denisa – vnitřní pouť
CORONAkt-strach
Strach je to, co nás žene. Za většinou našich činů je ve svém jádru strach ze smrti, ona vůle přežít. Měl by tě chránit před nebezpečím. Sluha je to dobrý. Ale role se nesmí otočit! Své oběti pak omotává jako pavučina mouchu.
Čím více bojuje, tím více se síť omotává. Poté, co podlehneme, stáváme se i my zdrojem infekce strachu, který poslušně šíříme dál. Naše lidskost může nepozorovaně zmizet, jak jsme zaujatí bojem samotným. Děláme věci, které jsou těmi „dlažebními kostkami dobra na cestě do pekel“. Vidíme nepřátele v těch, kteří nebojují dostatečně proti děsivému nepříteli.
V sevření děsu a zápalu boje nesmíme svou moc odevzdat do rukou, které ji zneužijí pro svůj zisk,či aby nad námi získaly kontrolu . Pod rouškou záchrany se dá ukrýt mnoho a diktátoři či totalitní systémy to vědí. Pro vidinu falešného bezpečí se často rádi vzdáváme své moci, odpovědnosti sami za sebe, i postupně svých práv.
Nepodléhejme infekci, která kolem krouží. Osvobození nečeká za vyhranou bitvou se strachem. Dokud bojujeme, bude zde i protivník. Pokud se ale odevzdáme situaci a necháme ji plynout, sebereme strachu sílu – naši pozornost. Ano, někdo musí padnout v boji až na samé dno svých sil, aby pochopil, že bojovat je marné. A aby se mohl odevzdal vyššímu záměru, přirozenému plynutí.
Vstupte do svých srdcí a najdete lidskost i božství.
Stačí situaci, která nás děsí, přijmout. Poodstoupit a získat nadhled či zcela prozřít všechny léčky. Strach se pak zase stane naším sluhou a může být i nejlepším rádcem. Přijměme svou smrtelnost, která nás doposud děsila, a náš život prostoupí radost z každé prožité chvíle.
Strach ze smrti nám nyní radost ze života dává, než aby ji bral.
Vše bylo nafoceno v rámci projektu Naked soul
Jak bylo s indiánkou od Jizery vše naprosto jinak
Mělo to být focení na vyzkoušení nové metody. To jsem ale nevěděl, jak to vlastně celé je. Můžeme si zahrát na Věřte nevěřte. Začnu od toho, co jsem považoval za začátek….
Po vyhlášení pátrání po dobrovolnici na akty se mi ozvalo 15 žen. Celý projekt Nahých duší mám koncipovaný na věk cca 35+. Byla mezi nimi i Andrea, která dle fotky má ještě studentské vstupné do muzea. Přemýšlel jsem, jak ji kulantně napsat, že je na tohle focení moc mladá (prý jí ale je 28). I tak jsem raději projel její profil a narazil na FOTKU, kde ji indián z Amazonie zdobí tvář. Ouuu…no tak jo no, je rozhodnuto, výběrko uzavřeno.
Během rozehřívacích vět v prvních minutách nahoty došlo na téma cestování a já jsem přiznal, co stojí za tím, že tady teď stojí. Andrea se nesměle pousmála a že mi to musí říct celé.
Fotka je prý dva roky stará – tím pádem starší, než samotné focení Nahých duší.
„Byla jsem tenkrát v Ekvádoru u kmene Shuarů a focení s Tebou mi přišlo ve vizi (ayahuaska). Byl jsi tam Ty, jak držíš můj portrét, velký formát jako obraz a za ním tvoje tvář. Měla jsem to spojené s Tebou a z toho mi vyplynulo, že to je fotka…“
Od té doby vlastně čekala a sbírala odvahu se na focení objednat. Až teď přišla moje poptávka po dobrovolnici. No a tak to zkusila a teď je zde… díky fotce.
Kdo si toto focení tedy vlastně zařídil? Jsou věci už dopředu dané a mi jen naivně věříme na svobodnou vůli? Když jsem hloubal na smyslem toho všeho. Andrea mi odpověděla jen: „A není to jedno?“ Je. Každopádně podobné kouzelné okamžiky, dělají svět krásně tajemným.
No k mé metodě, kterou jsem chtěl ozkoušet. Přátelé, zatím to není ono. Instrukce, které jsem měl v plánu dávat, zatím nefungují tak, jak jsem si přál. To je vývoj. Je to potvrzení, že stávající styl práce je v pořádku. Mohu ho jen prohlubovat. Tvořit si manuál dle kterého Vás, duše milé, mám fotit není dobré. Je potřeba pouze udržovat plynutí, radost a prázdný prostor…
Vlastně jedna nová instrukce je. Přišla z úst Andrei. Je to prosté:
„Dýchej“
A tak tedy dýchám. A Vy to dělejte také.
Dech-život-duše….
Žena se dvěma pupíky….
Stojím tam a mám opět pocit, že neumím fotit. O kus dál sedí nahá žena s jizvou po operaci, takovým druhým pupíkem, a čeká na Ten zázrak. Zázrak si ale nevynutíte, ten musí skoro neslyšně vklouznout mezi vás.
Fakt, že jsme ze začátku focení oba nervózní, na to jsem si už zvykl. Ale u focení Jany napětí ve vzduchu nechtělo opadnout a já jsem desítky minut nemohl „najít světlo“. Hledání světla je v ateliéru součástí ladění se. Já studuji, které co mi k Vám a i k celému focení sedí nejvíce. Jsem v tomhle skoro až posedlý a dovedu hledat opravdu dlouho. U Jany mi to trvalo více než hodinu. Střídal jsem světla, úhly ale fotky byly prázdné.
Slova plynula, nořila se hlouběji a najedou tam To světlo bylo. Nastal moment „klapnutí“ (klíčový stav kdy se něco překonalo, přehouplo, otevřelo a focení již pokračuje bez úsilí samo). Jana nejednou ožila a fotky, které následně během 20ti minut vznikly, by mi skoro stačily na celou knihu. Už To v nich bylo. Nastal zlom v prožívání situace a to vedlo k „nalezení světla? Nebo opačně? Já se kloním k první verzi a myslím, že během rozhovoru se nejprve muselo cosi uvolnit.
Protože nedávám moc instrukcí, tak celé focení je povídání si jednoho oblečeného a jednoho nahého člověka prokládané občasnou prosbou otočit se z břicha na bok. A tvorba fotek je doplňkem. Neumím omílat fráze o politice a počasí, zajímaví jsou lidé, jejich příběhy.
U nahých duší nebylo a není cílem fotit holčiny, kterým ještě nedoschl inkoust na maturitním vysvědčení. Ale ženy, které již prošly životními zkouškami. Od článku Hustá máma v Pravý domácí časopis sleduji, že Nahé duše nejsou opravdu pro každého. Jen odvaha svléknout se je pro výsledek málo. Nahota je tam pomůckou, odložením jedněch vrstev, aby mohly ven jiné. Jinak jde skoro o portrét. Po vydání článku se mi hlásily ženy, které v sobě měly sílu k překonání zkoušky a na průběhu a i výsledku to je znát.
Okolo sebe vidím stále dokola se opakující se vzorec. Ve vašem životě je něco špatně. Cítíte to, ale neměníte. Tak přijde „na pomoc“ nemoc. Nejdřív lehká, takové varování. Nic nezměníte? Přitvrdí. A rakovina je už opravdu velké varování a doporučení životní změny. V případě Jany nebyly nějaké části jejího života ideální. Zaznělo metaforické „na posrání“. Dle toho se i bujení v rámce trávicí soustavy rozjelo.
Jednou z nejsilnějších radostí, které jsem kdy poznal je radost z toho že jsme, že žijeme. Často nám život ale zevšední, zšedne, umaže se. Až letmý dotek smrti, který má skoro až léčivou moc, nám dá šanci najít ztracenou radost. Smrt nedovoluje si sebou na cestu vzít nic. Proto její připomenutí smyje vše nedůležité z našich životů a my zase můžeme cítit radost z každého nádechu, který nám byl dán. Já jsem si jen párkrát smočil prst v pocitu umírání (byl to jen pocit). Věřte ale, že pak vše nepotřebné odpadne a zůstane jen radost z holého žití. Možná asi jako když při tématu smrtelnosti odpadly zábrany, blokující moje „nalezení světla“….
Děkuji Janě, za svolení sdílet příběh a pár fotek (ty nejlepší by mi FB zatrhnul, nebo bychom už opustili anonymitu)
O projektu https://koubekmartin.cz/naked-soul/
Pár ukázek : https://koubekmartin.cz/gal-cat/naked-soul-naha-duse/
O focení aktů venku
Nahota a příroda jsou magickou dvojicí.
Nahý člověk se stane opět součástí přírody a ta mu navrátí část jeho síly, čekající uvnitř na svůj čas pod prachem civilizace. Příroda tě bude vést. Stačí se jen naladit, ztišit a nechat se unášet napojování se na naše dávné kořeny. Obavy a předsudky nech na hromádce spolu s oblečením.
Je to naprosto jiný druh překročení své komfortní zóny. Divokost v ateliéru se vedle extatických pohybů spolu s větrem stane takřka prázdnou. Svléknout se uprostřed přírody vyžaduje větší odvahu, která ale nezůstane neodměněna.
Tep kamenů je pomalejší, ale stojí za to se zaposlouchat.
Zamysli se, kde ti je nejlépe. Louka, les, řeka, skály? Najdeš tam své spojence a již to nebude o nahé samotě, staneš se součástí celku, od kterého tě pouze na oko oddělili.
Mám to štěstí, že se s Vámi mohu nyní podělit o několik střípků z projektů Naked soul – Nahá duše, který jsem poprvé fotil venku. Věřím, že i když to jsou pouhé náznaky toho, co kompletní kniha ukrývá, tak že pochytíte část síly, která v ní sídlí. Děkuji Báře za to, že si jako průvodce k této jedinečné zkušenosti vybrala mě a že mi povolila o něco se s Vámi podělit.
Nejnovější komentáře