O inspiraci

Během zimního focení se mě Katka zeptala, kde čerpám inspiraci. Rozleželo se mi to v hlavě….

Inspiraci beru ze světa, z dění kolem mě, z detailů. Běžná inspirace není nic moc zajímavého. Je to často propasírování cizí práce skrz sebe. Přiznám se, že z fotografů mám je dva. Jednoho žijícího a jednoho, který minulý rok zemřel. Z každého si beru jen část a to vlastně část, která ve mě beztak je, jinak by mě neoslovila, nerezonovalo by to. Pak jsem Katce zmínil ale pravou inspiraci, která přichází jen zřídka, nevolána a je jak příboj, který Vás popadne. Moje Pravá inspirace nepochází tedy z „opisování“. Je to spíš pasivní proces, kdy jsem jen divákem.

Mě osobně se nejvyšší stavy inspirace dějí před usnutím. Vlastně mi usnutí nepříjemně brání. Včera se mi to stalo (náhoda, že?) . Už jsem začal lehce sklouzávat do rozpuštění bdělého vědomí. V tom se to stalo. Dílky skládačky do sebe začaly zapadat. Jakoby mě situace, které se mi nedávno staly, měly dát každá svůj zprvu nenápadný díleček.

Ten den jsem jakou nahou duši měl maminku dvou dospívajících dětí. Věk nevím a je jedno. Poprvé jsem zkoušel použití kadidel a i další techniky vedení, výstižnější slovo je doprovodu, skrze focení aktu. Musím konstatovat, že mi lidé mládnou před očima. Běžně v životě z nich vidíte jen ustarané obličeje a můžete mylně spadnout do představy, že stejně ustaraná jsou i jejich těla. Ten, kdo jde do aktů a je lapen v hlavě, v myšlenkách, získá „prázdné“ fotky. V lepším případě vykalkulovaný průměr. To až když „probudíte“ tělo, začnete žasnout, jaké síly v sobě stále má.

Vždy se předem omlouvám za divně znějící instrukce, které jsou na hony vzdálené stylu „rukou si chyť prsa“. Díky různým druhům hudby, plynutím rozhovoru, ticha a lehkého doprovodu se žena vlnu za vlnou dostává hlouběji. I já tam z části musím, jsem doprovod. Hlouběji z hlavy, hlouběji do těla, které ožívá. Najednou se začnou rozpouštět představy o letech, přichází žhnutí. Vyplouvají aspekty ženství. V pohybech a napětí vnímáte protahující se kočkovitou šelmu. Tělo se vlní v hypnotických pohybech hada. Vědomí se znovu seznamuje s tělem, na které už pro jeho samozřejmost zapomnělo. Už několikrát jsem na začátku slyšel „Já se tahle hýbat neumím.“. Na konci jen o očích čtu udiv samu nad sebou. Ano samu nad sebou, já jsem jen doprovod.

Takové focení ten den proběhlo. Večer před spaním jsem otevřel novou studijní literaturu, která mě snad dovolí s Vámi zajít ještě hlouběji. Přečetl jsem jen pár stránek úvodu a v nich na mě čekala Věta, která se stala dalším článkem skládanky.

Ležím a chci usnout, do rekapitulace focení se v vmíchává Věta očistné extázi. Jen co jednou nohou vklouznu do sna, hned jsem vytažen zpět do polospánku, abych se znovu a znovu stával pasivním divákem zázraku inspirace. Celé se to opakuje, otáčí, přidávají se nové nápady. „Už to vím, chci spát, děti ráno nic neodpouští!“. Nakonec jsem po hodině musel jsem vstát, najíst se a s najedeným břichem rychle zpět, teď už konečně do sna. To je moje Pravá inspirace, žádné vědomé napodobování.

Co bude dál? Na kom si To zkusím? A jak probíhá inspirace u Vás?