Přiznání a otázka doplňujícího Proč
Přišla mi knížka, kterou jsem si pořídil, abych si rozšířil jógicko-mystické techniky sebepoznání a z něho plynoucího poznání podstaty reality. Skoro v prvním odstavci je úkol. Upřímně se zeptat sama sebe, proč techniky a učení chci vlastně znát. Odpovídám si už asi zautomatizovanou odpovědí, že hledám pravdu. Tím jsem to krásně vznešeně uzavřel. Teď (00:12), jsem musel vstát z postele, abych pokračoval. Nějaká, krutě upřímná část mě, se zeptala na doplňující otázku. „A proč chceš znát Pravdu?“ …a tak se přiznávám. Pravdu hledám ze strachu. Nic vznešeného. Ale je to tak. Chci se zbavit nejistoty z budoucnosti. Jak to bude, až zestárnu? Co rodina, práce a
Živě na Českém rozhlasu Dvojce
Byl to hukot Jakmile se rozsvítilo prvně to rudý světýlko a nastal moment pro moje "Mým národům" tak se můj tep dal měřit na richterově stupnici. Jako protiváha vzestupu se má schopnost myšlenku v hlavě objevit, uplácat a vypustit, klesla na úroveň batolete. Později už jsem se naučil nořit se víc do sebe. Ale ještě půl cesty domů mi bylo zle. Záznam Nočního Mikrofora Docela náročná je doporučená úroveň sebecenzury. Nějaké zážitky a slova není doporučeno říkat a tak když myšlenku pracně rodíte, tak ji současně kontrolujete a osekáváte o šťavantosti. Omlouvám se všem sáňkovým fotografům a fanouškům, prostě jiný příklad fotografického
Jsem
Už jsme někdy přemýšleli kdo jste? Či z čeho pramení to, že existujete? Já hledám denně. Meditace v mém pojetí je vlastně psychologií v nejčistším slova smyslu. Neradím se s anděly, necpu se do 5.dimenze, ani nehledám svůj galaktický dvojplamen. Prostě jen jdu zpět po niti skrze bludiště nánosů a hledám odpověď na otázku "Kdo jsem?". Nespojujte proto meditaci nutně s náboženstvím či ezoterikou. Říkejte tomu třeba zvědavost s bonusy. Předevčírem jsem po dlouhé době "otevřel jedny ukryté dveře". Začínám klasicky. Definuji, co nejsem a tím odlupuji slupky: "Nejsem minulostí ani budoucností