Pokud se povzneseme nad moc a hojnost pupku, snahu řídit svůj svět solaru, sexualitu a ostatní pudovosti pánve, dostaneme se do srdce. Když se zeptáte lidí, co sídlí v srdci, všichni odpoví buď krev, nebo láska. To nejdůležitější, co tam, dle mě, sídlí je božství. Lásku nechci ji moc rozebírat, protože si ji sám pro sebe neumím moc definovat a myslím, že všeobecně je zaměňována za touhu smíchanou s vlastnictvím + chemie navíc. Je božství láska? Prý je to temný blažený klid. Zatím nevím, ale snažím se to cvičením, které popíšu zjistit.

Nejvýstižnější popis mou dosavadní práci s hrudí je ve slovech „spirituální hulení“ a to ve smyslu pozitivně opojném. Znáte ten lehký Budhovský úsměv? Kdo někdy s kladným výsledkem zkusil trávové koláčky, tak si z toho stavu vemte jen ten příjemný pocit, odstraňte zmatenost mysli a zamlženost vnímání, odeberte i smací euforii. Zůstane jen bezdůvodná klidná radost, hřejivý pocit na hrudi. Vy pak tou radostí jste a ona Vás prohřívá, sálá ze středu hrudi, až lehce dojemně. Trochu to šimrá a vy se lehce usmíváte. Skvělé je, že tento pocit, s Vámi jde dál dnem i několik hodin.

Když bych měl nyní doporučit práci pouze na jednom z center, tak to je srdce. Jakmile pracujete se solarem, jdete proti proudu vyššího záměru a i když si přitáhnete lepší verzi reality, tak vytvoříte nerovnováhu, dluh, který bude zřejmě potřeba někdy splatit. Noření se do centra v hrudi je podle mě o odevzdání se a mém oblíbeném plynutí. Neříkám, že se život změní v rajskou zahradu (nyní, když to píši, nás dusí roušky a omezení), ale prostě se to vše lépe snáší. Věci se dějí a Vy celou situací proplouváte. To jak to drhne asi závisí na tom, jak moc se umíte odevzdat. V Andách, by se řeklo, že jste se dostali na úroveň orla (ducha), který vše z výšky v klidu pozoruje. Cvičení, které Vám sepíšu, mi celou krizi pomáhá zvládat. (přiznám se, že do pupku si pro hojnost, taky dýchnu, abych měl klid).

Dle toho, co jsem četl, jsou v hrudi tři důležitá místa. Fyzické srdce, které mimo jiného vyzařuje díky své elektromagnetické práci určité pole. Pak zde je srdeční čakra, spojovaná s onou láskou a vztahy. Nakonec duchovní srdce, kde sídlí Vaše božství, Nadjá. Myslím, že více pracuji s tím posledním centrem. Zkuste si říct „Já“ a ukažte na hruď. Někde dále Vám řeknu, kde by to mohlo být a kde jsem si to místo lokalizoval pro sebe.

Jak se srdcem pracuji já?

Na začátek se mi osvědčila mystická varianta na andské odstraňování těžké energie huča do Pachamamy – Matky Země.

1. Sednu si, aniž bych se opíral (kvůli koncentraci a únavě) a křížil nohy (klek)
2. Představím si Zdroj, Absolutno, Boha (sám v sobě mám stále trochu pachuť k tomu slovu, ale zbavuju se jí). Je potřeba mít něco/někoho, komu dáme své problémy. Pak směrem k onomu odevzdávám všechny mé obavy a strachy, všechny nemoci, vše nepotřebné, co má odejít….. všechno to tam naládujte. Dejte tam prožitek, nedělejte to mechanicky. Jako důležité vnímám odevzdávání. Je v tom aktivita. Použít pouhou prosbu o odstranění, tak to je pasivní a je v tom čekání. Doporučuji mít dlaně otočené vzhůru. Když se daří, ucítíte to v nich a mě osobně vědomí úspěchu pomáhá jít dál. Pak na moment myslete na něco krásného, na kus oblíbené přírody.

• Dalším krokem je stažení pozornosti do místa, kde jste si na hrudi lokalizovali „Já“. Mělo by to být přibližně ve středu hrudi, ale lehce vpravo. Není to NASMĚROVÁNÍ pozornosti, ale PŘENESENÍ jejího zdroje z hlavy do srdce. Snažte se stát nezúčastněným pozorovatelem. Nejde to hned. Sám s tím mám dost problémy. Meditaci prokládám sem tam otázkou:
  

  „Kdo je ten kdo medituje, kdo toto vše pozoruje?“

Otázku položte, ale zůstávejte jen u vyčkávání na odpověď. Ta přichází ve formě pocitu.

• Nyní se se sami sebe začněte ptát čím/kdo jste. Ještě lépe logickými úvahami „odsekávejte“ to, co nejste. Co hledáme, je věčné a neměnné, božská jiskra, čisté Já jsem. Zapomeňte na jméno, profesi, role…
  Rozlišujícím klíčem je pravidlo:

Jsem to, co se nemění. Nejsem, co podléhá změně. Nejsem to, co vlastním či dovedu pozorovat.

Nejsem tělem, protože to se mění a stárne. Tělo je jen dopravním prostředkem, skafandrem.

Nejsem myslí, ta je pouhým nástrojem pro práci se světem.

Nejsem vzpomínkami.

Nejsem emocemi a city, protože jsou nestálé.

…

•  Až dojdete do fáze, kdy už Vás nebude nic napadat, čím vším nejste. Tak se v tom prostoru zastavte. Osobně dál nejsem, párkrát jsem se ocitl v prostoru, kdy jsem zapomněl na tělo a byl i bez myšlenek. Nevnímal jsem plynutí času. Je to něco, jako byste usnuli hlubokým spánkem, ale uvědomovali si to. Špatně se to popisuje =)
  Jde jít dál, prý o hodně dál, ale protože jsem si to nezažil, tak o tom nemůžu napsat. Jen vím, že to je o úplném odevzdání se, o smrti ega.

Jako vše, co stojí za to cvičit, se to nepodaří třeba hned. Každopádně po malých krocích se to dá zvládnout. Nejsem žádný jogín z jeskyně, ale pracující táta od rodiny v uspěchaném světě. Takže urvat si chvíli na cvičení není úplně lehké. Když bych necítil pokroky, tak to nedělám. Ale já to dělám a doporučuji to i Vám. Svět bude hezčí, jak ten Váš, tak ten Náš 🙂

PS: před cvičením si dávám silný zelený čaj, abych u toho neusnul.