Přemýšlel jsem nad smyslem párového focení na svatbě. S děním svatby nemá vlastně nic společného. Je to svébytná část, izolovaná bublinka. Zachytit děj celého dne v jeho momentech a náladách je krásný dokument pro chvíle nostalgického vzpomínání. Proč ale ty párové fotky?
Že si člověka vezmete, tak tím se nic nemění. Ano je to skutečně jen kus papíru a kovový kroužek na prstu. Opravdovou zkouškou vztahu jsou děti. Až se stanete rodiči, tak teprve překročíte další hranici poznání jeden druhého. Jsou to náročné chvíle, kdy už dochází síly, které jste doposud používali pro sebekrotící mechanismy. Až když ten druhý vysílením ukáže svou doposud ukrývanou tvář, tak přicházejí zkoušky lásky.
„Láska není tak o tom, že někoho milujete za to, jaký je, ale i přesto, jaký je.“
Takové to vyhecované váhání než u oltáře řeknete ANO už nebude tím důkazem citu. To až když budete dál milovat druhého i takového, jakým i ve své temnější stránce je. Proč to spojuji s fotkou z té hodinky focení?
Až příjdou náročné chvíle, koukněte se právě na tyhle fotky. Jste tam spolu plní radosti, ideálů nadějí do příštích let. Skrze gesta a pohledy se tam přeneste a připomeňte si, jakého člověka jste si před léty vybrali a jak to u srdce hřálo. Oba jste se ale posunuli, čas, samotný život na Vás nyní zanechal šrámy. Ale tam někde uvnitř musí být i ten, kdo vedle Vás na svatbě stál a Vy jste mu slíbili, že s ním ruku v ruce životem budete kráčet dál, ať to bude jakékoli.
Povedené fotky z párového focení mají podle mě právě tuhle moc, tohle kouzlo.
Přeji Vám, aby i ty Vaše fotky tohle uměly.
