Jak na fotogeničnost

Plno z Vás si myslí, že to celé kouzlo pramení z těla, z kombinace symetričnosti a rafinovaných zvláštností, z plnosti a prázdnosti tvarů. Já myslím, že to čemu říkáte fotogeničnost vyzařuje z větší části zevnitř. Může to nyní znít jako idealistická fráze, která má uklidnit ty, kteří se na obálku časopisů nedostanou. Fráze to ale není, je to poznaní z let práce s lidmi.

Bylo by asi lepší začít oddělovat fotogeničnost, jako komerční líbivost, a pak hlubší krásu. Mezi prvními argumenty lidí, obhajující svou nefotogeničnost je uvedení někoho, komu to všude sluší. Ano, potkávám je také, hubené, nalíčené, vystylované a s jasnou představou jak si mají stoupnout a tvářit se, aby si okolí ucvrnklo (jak obdivem, tak i závistí). Ale koukněte se na jich fotky „cítěním“. Je to prázdné a možná za tím je i velká bolest či nejistota. Pak vemte fotku starého dědy či babičky, kteří už všechny tyto boje odložili a jsou jen rádi na světě. I skrze vrásky z nich jde klid, štěstí a krása.

Nedávno jsem začal vnímat krásu jako cosi prýštícího ven. Bylo to jako sálání žáru těla, proudu pocitů zářícího z očí a úsměvu. Vše to šlo zevnitř. Roky lidem říkám, že fotogeničnost je otázka hlavy. Dnes jsem došel k závěru, že NEfotogeničnost je problém hlavy.

Představte si esenci krásy, jen jako pocit, vibraci. Ten umístěte do svého středu ať z vás září na všechny strany. V tomto stavu by byly i vaše fotky krásné. A teď začneme tu záři tlumit a špinit. To má za „úkol hlava“. Respektive mysl, přeplněná společenskými normami pro ideál krásy, pak i našimi bloky, které jsme si sami či s pomocí okolí napěstovali. „Břicho po mámě, prsa po tátovi a zadek …. po slonovi ze zoo,kde naši randili….“. Čím víc toho na sobě najdeme, tím méně záře může ven. Mám teorii, že toto „špinavé světlo“ po určitě době začne deformovat i samo tělo. Pak vznikají ti „použití, strhaní a zlomení lidé“, kterým to vážně nikde nesluší. Mělo by to ale platit i obráceně. Zbavte se nánosů v hlavě a krása pak začne postupně zase upravovat tělo. Neříkám, že vyhladí vrásky. Ale zase získáte tu jiskru. Z někoho bude vyzařovat štěstí, z někoho klid. Hlavní je, aby v tom bylo „niterné krásno“.

Pokud jste přijali sami sebe, svá kila, ďolíčky na kůži, či lezoucí kosti, tak tím otevřete bránu ke své esenciální kráse. Jako příklad dávám ženu, která za mnou před lety přišla fotit akty. Mohlo jí být okolo padesáti a bylo to prostě „kus ženský“. Když se ale svlékla a sebevědomě začala tančit po ateliéru. Nezbylo mi nic jiného než na ten tanec radosti a ženskosti zírat. Tato dáma si focení užívala a myslím, že každé své kilo milovala, (nebo přijala). Vše i po letech ze snímků cítím. Fotograficky to byly mé začátky, ale toto byla důležitá lekce o fotogeničnosti. Je zajímavé, že často z lidí prototypově krásných tento pocit často z fotek neucítíte. O „modelkách“ ani nemluvě. Nasadí svou sexy masku a nic ven nepustí.

Nikdy pořádně nevím, kdo mi na focení příjde. Jak říkám, nemám tušení jak bude vypadat „materiál“. Až při otevření dveří stojím tváří v tvář člověku, bytosti ze dvou částí. Jedné složené z komplexu buněk, který má jedinečný tvar a druhé schované za maskou těla. Není nic neobvyklého, když sklouznu k povrchnímu zhodnocení při prvním setkání. Není ale také nic neobvyklého, když žasnu při porovnání prvního a posledního snímku. Na prvním je bytost, často sevřená do nejistoty a nesoucí tíhu představ o ideálech krásy a svých nedostatků. Na posledním snímku, když se moje práce podaří, je ale jiný člověk. Člověk, který si je bližší, šťastnější, uvolněnější. Co se změnilo? Lidi nenechávám líčit, nemám rád ani převlékání (popravdě mám raději odkládání oblečení, protože nahota je upřímná), nepiluji s lidmi pózy (neumím to). Ale i tak se před mým zrakem odehrává úžasná proměna.

Nejpodstatnější částí mého focení je práce s vaším niterním světem, s duší, psychikou…říkejte si tomu jak chcete. Nevím, jak to dělám. Říkám tomu plynutí. Toto plynutí pramení z neřízení. Jakmile bych řídil, na fotce byste nebyli skutečně Vy. Bylo by tam Vaše tělo, nakroucené dle mých představ. Ale já nevím, kdo jste. Tak jak by toto sochaření mohlo vést k zachycení Vaši krásy?

Jak tedy se svou fotogeničností pracovat?

To, co si neseme uvnitř, se promítá do našeho vzhledu. Do držení těla, výrazu tváře a řeči očí. Vše podléhá vnitřnímu stavu. Zamilujte se sami do sebe, není na tom nic špatného. Tělo je náš nejbližší parťák a je lepší ho milovat, než považovat za prokletí. Nebo se aspoň přijměte. Uvolněte se, na nic si nehrajte a nic neřešte. Navazujte nehmatatelné spojení s tím, kdo Vás fotí. „Nasákněte se“ a nechte „se nasát“. Není to flirt (i když sexualita v tom hraje svou roli, vytváří napětí). Je to napojení, aby „to“ proudilo. Všímejte si, jestli neobjevíte něco, co vás na druhém vnitřně polapí a propojí. Za mě to jsou výrazy očí a nevědomá gesta rtů. Smějte se očima. Pusťte skrze ně touhu a radost z okamžiku. Nestyďte se být sami sebou. Najděte v sobě vznikající příjemnou emoci, rozšiřte ji a klidně se v ní celí vykoupejte. Neřešte jak asi vypadáte. Je to jen fotka a ta špatná se smaže.

Pokud jste dočetli až sem na konec mého slovního průjmu, tak máte můj obdiv a doufám, že jste nyní blíže objevení své fotogeničnosti.