„Čekám, až na mě místo hvízdne.“

Místa jsou jako lidé. Někdo se s Vámi chce zrovna vyfotit a někdo prostě ne. Nepředstavujte si ho jako pouhý „strom“, ale jako prostor, jako sumu neustále se prolínajících prvků. S elementy organickými, jako jsou stromy, tráva, mech, keře, anorganickými skalami,vodou a větrem, ale i éterickým světlem, které vše dovoluje objevit, či halí okolí do pláště paprsků protisvětla. Vše se v nekonečném koloběhu mění a prolíná. A pak tu jsou místa až posvátná, kdy jejich sílu cítíte. Prostě tam je vším prodchnutá. Možná jako ji cítili předkové, kteří si místa síly volili pro své obřady.

Takové místo může vystupovat z prostoru, ale někdy musíte kráčet lesem, paže rozpažené, s myslí dítěte letícího nad kouzelnou zemí Přeladit se na tajemnou vlnu a čekat na to „hvíznutí“ … na „pojď, vyfotíme se“, které přitáhne Vaši pozornost. Kdo se mnou venku fotili si možná mé hledání vybaví.

Je to hra, kde se nesmíte brát vážně a mít dost sily čekat. Proč dost síly? Protože tohle čekání děláte v placeném čase. Lidé si nás platí od focení a ne od hledání. Chce to trpělivost a postřeh. V jeden okamžik před sebou máte dokonalé prostředí, otočíte se a fouknutí větru vše změní.

Někdy balancuju na pokraji zoufalství, když se místo neozývá. To vznikají jen normální fotky. Někdy se okno otevře opravdu jen na pár vteřin, které ovšem stojí za to. Často se to stane až na konci focení…jako za odměnu

Když se naučíte pracovat s prostorem, tak získáte nástroj silnější než naučená pravidla kompozice. Šamani se prý v rámci výcviku učí rozeznávat rozdíly „pocitů“ mezi dvěma puklinami ne skále. Mě by stačilo dosáhnout vědomé spolupráce s místem i na straně focených…to je zatím můj sen, třeba nějakou rychlo techniku objevím.