fbpx
Martin Koubek
Fotograf

Category: Nefocení

O focení aktů venku

Nahota a příroda jsou magickou dvojicí.

Nahý člověk se stane opět součástí přírody a ta mu navrátí část jeho síly, čekající uvnitř na svůj čas pod prachem civilizace. Příroda tě bude vést. Stačí se jen naladit, ztišit a nechat se unášet napojování se na naše dávné kořeny. Obavy a předsudky nech na hromádce spolu s oblečením.

Je to naprosto jiný druh překročení své komfortní zóny. Divokost v ateliéru se vedle extatických pohybů spolu s větrem stane takřka prázdnou. Svléknout se uprostřed přírody vyžaduje větší odvahu, která ale nezůstane neodměněna.

Tep kamenů je pomalejší, ale stojí za to se zaposlouchat.

Zamysli se, kde ti je nejlépe. Louka, les, řeka, skály? Najdeš tam své spojence a již to nebude o nahé samotě, staneš se součástí celku, od kterého tě pouze na oko oddělili.


Mám to štěstí, že se s Vámi mohu nyní podělit o několik střípků z projektů Naked soul – Nahá duše, který jsem poprvé fotil venku. Věřím, že i když to jsou pouhé náznaky toho, co kompletní kniha ukrývá, tak že pochytíte část síly, která v ní sídlí.  Děkuji Báře za to, že si jako průvodce k této jedinečné zkušenosti vybrala mě a že mi povolila o něco se s Vámi podělit.

Více o projektu Naked Soul
Další ukázky hotových knih

Jak pracovat s lidmi

Práce s lidmi je alchymií. Není to o naučených technikách, co na koho zabírá a o manipulaci. Opravdová práce s lidmi začíná uvnitř nás. V minulém příspěvku o „nefocení“ jsem psal o vysypání koše představ, které nás brzdí, abychom vytvořili prázdný prostor pro druhé. Dnes navážu tím, jak s prázdným prostorem pracovat.

Jako ukázku použijeme tuhle malou holčičku. Ano, tu schoulenou v bezpečí na rameni tatínka. V podstatě je to stejné jako většina těch, koho fotím. Jde do nejistoty. Stojí před neznámým neoholeným člověkem, se kterým teď bude muset trávit nějaký čas, i když se na to třeba zrovna necítí. Popravdě si myslím, že ostatní na tom jsou opravdu podobně, každý má své pochybnosti a nálady, ale dle zkušeností už tuší, že se má smát, protože se to očekává a poslouchat instrukce. Tohle se naučit, ji teprve čeká. Nyní je ale krásně čitelná.
Máme tu tedy člověka, osobnost s vlastním temperamentem a zájmy. Pak jsem tady já, jako cizí prvek, který má přestat být cizí. Já pro tento proces mám svůj výraz. Bude to znít možná manipulativně, ale není. Říkám tomu „dostat se do lidí“. Být takový, aby se mi sami otevřeli a já s nimi mohl pracovat na autentičtější úrovni.

Tady přichází na řadu ten volný prostor ve mě. Prostor, který jsem uvolnil pro druhé. Je to moje pozornost, kterou jim upřímně věnuji. Nesmím lidi brát jako hmotu, kterou je potřeba zformovat dle mých představ. U dětí je snadnější, pokud je už někdo cizí neranil když mu věřili. Holčičce nesmíte říct „Tady si sedni, vem si tuhle kytku a hezky se na mě směj.“ A cedit to skrze nastavený přeslazený úsměv. Sice to je fotka, kterou si přeje babička na lednici a asi Vám ji kamarádky vychválí na FB do nebe, ale tohle my nechceme. Nebude tam život.
Prostě si poblíž sedněte, ve finále klidně mlčte. Uvolněte v sobě volný prostor, věnujte jí celou pozornost a s vnitřní radostí tam spolu buďte. Nesnažte se o nějaký falešný úsměv =D a nucenou konverzaci. Vy si tu radost musíte umět v sobě rozdmýchat jako oheň z jiskřičky a pak ji nechat sálat do okolí. Je to cítit v hrudi, v jejím středu a lehce doprava. (Už mám ten bod díky meditacím poměrně vystopovaný, prý tam sídlí duše, nadjá, atmán….).

Když odjíždím na svatby, tak se se ženou loučím slovy, že jedu rozdávat radost a smích. Není to jen fráze. Já to tam opravdu jedu dělat. Nikoli jako bavič, ale jako dárce pozornosti a vnitřní radosti. Někdy to v sobotu ráno dá více práce s tím rozfoukáním, ale pak se chytnu a na konci svatby třeba někdo přijde a poděkuje mi už jen za to, že jsem tam. Aniž by viděl fotky.

Ale zpět na louku k holčičce.  Nyní má Vaši pozornost a cítí , že jste tu v tento okamžik pro ní a dokonce si to užíváte. Dospělí to jistě pocítí aspoň na podvědomé úrovni. Držte to a čekejte. Ona nevydrží být pasivní, nebojte, nikdo to nevydrží =D. Sledujte její pohled a jemná gesta. Život přichází do fotky.

blíž

ještě


Už jste kamarádi, i když se vlastně neznáte.

U dospělých je potřeba překonat bariéry, kterými se sami obalili (strachy, bloky, představy o sobě a výsledku, sebekontrolu….a …..).  Komunikujte, ale netlachejte. Moment, kdy jste uspěli, poznáte. Najednou focení plyne samo a když na to příjde, tak už nemusíte říkat nic, jen sledovat a zaznamenávat, co se před Vámi děje. Děti si začnou hrát, nebo i Vás zapojí do hry. Dospělí prostě roztají.

Opravdu a nezbytně nutně v sobě musíte mít ten prostor pro druhé a radost z toho, že tam spolu jste, jinak Vás čeká štelování, instrukce, přemáhání. Já tyto fotky potkávám často. Jsou to ty reklamy, na „šťastné rodiny“. Osobně, když v sobě zkoumám pocit z nich, tak tam něco dře, něco chybí a často plno věcí přebývá (dekorace, které mají vyplnit to prázdno). Ale asi i to lidi chtějí, proč by se to jinak dělo, že? =D Já to ale nechci. Proto nemám rád skupinové fotky ze svateb, kdy se přetahuje o ženicha a rodinné fotky s tím vším okolo, co zrovna letí.

Ono i během focení se mnou zákonitě vznikají aranžované snímky, kdy řeknu, kdo kde a jak má být. Za prvé je lidé také očekávají, i protože je někdo očekává od nich. Za druhé se je dá použit jako odrazový můstek pro autentickou situaci. Jen musíte být pozorní. Lidé nevydrží být stále strnulí. No a za třetí, je to taky část času, kdy můžete rozdávat pozornost a svou vnitřní radost. Plody své práce budete sklízet v mezičasech. V prchavých momentech mezi instrukcemi.

Někdy příště a spíš v rubrice o práci s realitou a naši energetikou sepíšu víc o práci s tím centrem v hrudi.

Tak už víte, jak na to a teď to dělejte. Nejen u focení, stále 🙂

PS: holčička byla napůl Američanka, takže komunikace šla hlavně mimo slova.

Žádný krok k lepší fotce

Jestli Vám můžu poradit, jak posunout fotky o krok dál, tak to bude rada:

„Zbavte se mylné iluze, že je potřeba cokoli, někam sunout.“

Představa o tom, že se musíte zlepšovat Vás staví do pozice, kdy jste teď nedokonalí. A s tím přichází i trápení. Přestaňte se soudit a porovnávat. Budoucnost tady není, jste tady a teď, takoví jací jste. Přijměte to a s tím pracujte. Foťte tak jak nyní nejlépe dovedete. Ale jinak buďte prázdní. Taoisté tento stav pojmenovali „wu-wei“ (nedělání).  Ukliďte si v sobě. Vysypte ten koš domněnek, jací byste měli být, jací nechcete být, jaký má být ten, koho fotíte, jak má stát, jak se má tvářit, co je na něm špatně …. Vše pusťte. Vytvoříte tím prostor pro přirozenost, skutečnost, bytí. Udělejte to aspoň vy, každé místečko se bude hodit. Jen je potřeba to ustát.

Ideálním stavem pro oba je stav „já jsem“. Nic víc. Nic ve smyslu „já jsem fotograf“, „já jsem maminka dvou dětí“. Ty to role Vás omezují. Takže jenom „Já jsem.“

Myslím, že se čistota zrcadlí v očích. Bezelstný čistý pohled dětí je toho důkazem. Není tam žádný závoj, který by jas tlumil. Ještě nemusí nic hrát. Buďte jako malé děti a pokud někoho fotíte, umožněte to i jemu.

Skoro každé focení mi začíná tím, že mě lidi ujistí, že to s nimi nebude lehké a že jim musím říkat, co mají dělat. Proto jsou začátky takové krkolomné. Já lidem říkám, co mají dělat, kde mají být. Ale hlavním cílem je postupnou prací odstranit pocit, že je potřeba být instruován jak být.

  • Nesuďte se, „pokrok“ příjde sám, plynule, v pravý čas.
  • Milujte lidi, takové jací jsou a sebe samozřejmě taky 🙂
  • Nesnažte se kopírovat, není to Vaše cesta. Inspirujte se, ale stále buďte sví.

Když občas nahlédnete do mého blogu, tak věřte, že se tady jednou objeví několik technik, jak tohoto „nefocení“ dosáhnout. Jak z oblastí šamanismu, tak východních směrů jógy. Neříkám, že to plně ovládám, ale snažím se tím žít.