Rituální masáž a vědomé BDSM
Hranice pozorovatele a aktéra se taví. Roky nejsem „ezo“. Hry na andělíčky a kněžky mě moc neberou. Natož uvzdychané rituály šamanských samouků z Horní Dolní, kdy se účastníkům orgasmicky otevírá pusa jen při pohledu na misku kakaa od Orionu (naši čokoládové hvězdy). Pár takovým divadel jsem už viděl a není to nic, co by ve mně zanechalo hlubší dojmy. Jsem spíš průzkumník vědomí a jeho končin. Ale…. Vracím se nyní zpět, do zeleného přítmí salonu Dotknu se. Přeskočím omáčku o tom, jak v komůrce nebylo světlo, prostě nebylo! Jedno okno, které bylo potřeba ještě zatáhnout, aby přítmí otevřelo svou náruč a tajemné
Asistentky
Nejdřív si dobře prohlédněte fotky. Co na nich je jiné než běžně na fotkách potkáváte? Fotky, které vidíte jsem nefotil. Fotily je moje „asistentky“, kterým jsem půjčil foťák a fotky pak jen upravil, aby pasovaly do nádechu svatby. Dospělý, když mu dám foťák jen podržet, zaujme postoj „držím korunovační klenoty“ a když to pustím, můj život končí. Děti to neřeší. Než se tak stane, všímáte si na těch človíčcích, jak vás se zájmem sledují a občas se i zeptají co je co a na co. Odpovídáte. A pak posunete hru na úroveň výš: „Chceš si ten foťák půjčit?“ Přichází záblesk v jejich
Živě na Českém rozhlasu Dvojce
Byl to hukot Jakmile se rozsvítilo prvně to rudý světýlko a nastal moment pro moje "Mým národům" tak se můj tep dal měřit na richterově stupnici. Jako protiváha vzestupu se má schopnost myšlenku v hlavě objevit, uplácat a vypustit, klesla na úroveň batolete. Později už jsem se naučil nořit se víc do sebe. Ale ještě půl cesty domů mi bylo zle. Záznam Nočního Mikrofora Docela náročná je doporučená úroveň sebecenzury. Nějaké zážitky a slova není doporučeno říkat a tak když myšlenku pracně rodíte, tak ji současně kontrolujete a osekáváte o šťavantosti. Omlouvám se všem sáňkovým fotografům a fanouškům, prostě jiný příklad fotografického
O mlčení
Celé léto se ukrýváte před spalujícím žárem a pak v den Vaši svatby prší tak, že snad budete muset k oltáři dojet ve člunu. Vždy soucítím s nevěstami, které jestli ještě jedou uslyší ten frk o pršícím štěstí, tak se jim otevře kudla v kapse. (Radím proto všem, aby se této formě "pomoci" vyhnuli. ) Dneska konečně snad rozvinu myšlenku, kterou převaluji na patře už pár týdnu. Je to o mlčení. O mém mlčení na svatbách. Dřív jsem na svatbách šel hodně cestou komunikace, abych se stal součástí, abych zapadl, aby se lidé otevřeli. Ale nedávno (ne na této svatbě) jsem šel svatbou
Na vlnách extáze
Musím psát ihned, než mi jemnější tóny dojmů odvanou z mysli. Chci se podělit o zkušenost, která převálcovala původní záměr zkusit si nové aktové svícení. Musím se sám sobě smát, když si vzpomenu na hodiny strávené nad přípravou poznámek, jak vést focení hlouběji k prožitkům probouzejícího těla a zbavování se emočních nánosů. Po pár minutách focení jsem si totiž připadal asi jako učitel autoškoly, který má v plánu seznamovat se základy řízení osobáku, ale v první zatáčce zjistí, že vedle něj sedí řidič formule 1. Závodník se schopnostmi, o kterých se učiteli zdá jen v divokých snech, kterého přesahují. Rozjezd focení běžel slibně.
OBĚTOVÁNÍ
Na světe jsou místa, kde se člověk vždy setkával s Božstvím, posvátná, místa síly. Stačí chvilka stažení se do nitra, rozpuštění hranic mezi vnitřním a vnějším, a už cítíte, jak se prolamují hranice mezi světy. Najednou stojíte v čarovném bezčasí, v posvátném prostoru. Focení Nahých duší v místě, na kterém v dávných dobách byly nabízeny oběti bohům přináší možnost navázání na proudy odevzdávání. Noříme do vlastních hlubin, abychom odevzdali nepotřebné a oživili zapomenuté. Rozdmýcháváme spící sílu. V Andách není nic jako pozitivní a negativní energie. Je jen energie. Ta, co nyní slouží mě, tak Tobě může škodit. A naopak. Například naše
O alchymii atmosféry
O alchymii atmosféry Čím více se do tématu práce s lidmi nořím, tím více si uvědomuji, že jsem v něm většinu mého života. Lidé na otázku, co by chtěli dělat, většinou jen krčí rameny se slovy, že se stále hledají. Často To máme roky před očima, děláme To, ale nepovažujeme, za důležité. Já třeba roky tvořím atmosféru. Tady rozsvítím lampičku a pootočím ji, aby měla to správné "hřejivé a plné" světlo. Změním skladbu, protože je pro daný moment příliš "vlhká". Zapálím vůni, aby se prostor zahustil. Žena se mi směje, že jsem autista Minulý týden mi začalo běžné rodinné focení. Už s
Otřes základů
možná by bylo lepší napsat "Víření sedimentů". Každý ať chceme či ne, tak zabředáváme v rutinách. Ač se snažím lidem dát focení autentické a nestrojené, tak mám své ozkoušené jistotky. Třeba u rodinných focení to jsou startovní pózy, kdy si všechny srovnám a pak vše nechám osudu. Sice je pro mě důležitá až ta fáze vznikajícího chaosu, ale i tak sleduji mé zabředávání do rutin a potřebu určitého "postupu". Tím na sobě nechávám růst krustu z těhle sedimentů. Naštěstí se čas od času objeví lidé a situace, které vše krásně rozvíří a já dostanu šanci vidět svět pestřeji, než mi dovolovala
O inspiraci
Během zimního focení se mě Katka zeptala, kde čerpám inspiraci. Rozleželo se mi to v hlavě
Máte na to být SVOBODNÍ?
Původně mělo toto focen být "modlitbou" za déšť. Za vláhu, která zmírní dlouhodobé sucho a bude trvat aspoň týden. Měl jsem to dokonale naplánované. Taková zaříkavačka deště. Problém byl v tom, že jsem si vše čtrnáct dní tak důkladně představoval, až v daný týden začalo předčasně pršet a prší stále. Když jsme s Martinou dorazili na místo nebyla tam žádná vyprahlá zem, prach, nic. Jen mokrý písek, svěží mech a ledová voda. Zkoušel jsem se držel své vize ale pak mi došlo, že moje cesta není cestou režiséra a ani nikdy nebyla. Moje nejmíň oblíbená část focení začíná Vašimi slovy "A co
Vnitřní pouť
Co říct na toto focení? Byla to pro mě výzva. Naprostou většinu focení mám založenou na komunikaci. Nyní jsem to chtěl udělat jiné. "Proniknout mystickou cestu hlouběji do řeči těla a přenést ji na světlo světa. " Krásně se to představuje, ale jak předat tělu slovo, když jeho řeč je němá? Velký dík a obdiv patří Denise, která nahá zvládla provést mou hlavní instrukci: "Nech mluvit tělo, soustřeď se na něj." Občas jsem poprosil o přesun z kleku do stoje, ale jinak ateliérem zněla jen hudba podněcující dávné stavy transu. Když se pozorně podíváte, tak
CORONAkt-strach
Strach je to, co nás žene. Za většinou našich činů je ve svém jádru strach ze smrti, ona vůle přežít. Měl by tě chránit před nebezpečím. Sluha je to dobrý. Ale role se nesmí otočit! Své oběti pak omotává jako pavučina mouchu. Čím více bojuje, tím více se síť omotává. Poté, co podlehneme, stáváme se i my zdrojem infekce strachu, který poslušně šíříme dál. Naše lidskost může nepozorovaně zmizet, jak jsme zaujatí bojem samotným. Děláme věci, které jsou těmi "dlažebními kostkami dobra na cestě do pekel". Vidíme nepřátele v těch, kteří nebojují dostatečně proti děsivému nepříteli. V sevření děsu a zápalu boje
Už vím, co je karma
Už vím, co je KARMA. Před devíti lety jsem měl poslední rok status studenta. Focení byl krásný koníček s výhledem možného přivýdělku do budoucna (student pedagogiky tohle musí mít vyřešené). Neměl jsem závazky, nikoho jsem neživil. Být fotograf, nemuset nic dávat, jen dravě růst. Prostě jsem využil výhody před již zaběhlou konkurencí. Zadařilo se, dostudoval jsem, ale učit jsem nešel. Nenašel jsem místo, tak se mi moje investice vyplatila a já mohl rovnou fotit. Vybojoval jsem si své místo na fotosvětě. Roky plynuly. Už nejsem student, už jsem dluhy platící muž, manžel, otec dvou dětí, jsem daně platící OSVČ, jsem blázen platící