Musím psát ihned, než mi jemnější tóny dojmů odvanou z mysli.

Chci se podělit o zkušenost, která převálcovala původní záměr zkusit si nové aktové svícení.
Musím se sám sobě smát, když si vzpomenu na hodiny strávené nad přípravou poznámek, jak vést focení hlouběji k prožitkům probouzejícího těla a zbavování se emočních nánosů. Po pár minutách focení jsem si totiž připadal asi jako učitel autoškoly, který má v plánu seznamovat se základy řízení osobáku, ale v první zatáčce zjistí, že vedle něj sedí řidič formule 1. Závodník se schopnostmi, o kterých se učiteli zdá jen v divokých snech, kterého přesahují.

Rozjezd focení běžel slibně. Můj požadavek nechat věci plynout bez kontroly ven, byl přijat jen s poznámkou, že se P. možná obává použití zvuků. V mysli mi vyskočilo, že chodí do sboru. A tak jsem občasné tóny uznal za přínosné. Ještě jsem netušil, já bláhový, co přijde.

Jako by P. četla myšlenky a byla naschvál krok přede mnou. Plánujete zahájit zahřívání protažením, zvednete oči od poznámek a tam už po papíře poskakuje a natahuje se nahé tělo. Chcete navést ke změně perspektivy vědomí skrze posunutí z hlavy do jiných částí těla a vidíte, že jste se k tomu nestačili ani nadechnout a ono se to již děje.

Pak to nějak přišlo. První zmínka o extatické vlně. Člověk si pod tím představí leccos, něco jako ezo-etno-breakdance. Ležící tělo se nadechlo, zasmálo a bytost, která mi měla být modelem se do sebe lehce, ale hluboce zanořila. Nádech, výdech, nádech,výdech, klid, povzdech, končetiny začínají pocukávat, hlava se zaklání, nádech, výdech, sevření , vzdech. Vše nabývá rytmu tělem cosi pulzuje, prohýbá ho a napíná.  Já vlastně nevím, co se děje. Jako divák sleduji tělo milující se samo se sebou, v sobě samém. Minuty a minuty pohlcující extáze přitom nepředcházel jakýkoli dotek.

Čekám, jsem svědkem, ale pak již do děje vstupuji. Fotek těla v transu je již dost. Stahuji P.vědomí z nebe zpět na Zem, kvůli uším v okolních místnostech, které si orgasmické povzdechy musely vyložit jinak než se skutečně dělo.

Jak přirozeně se do toho stavu P. vnořila, tak zase ladně z něho vystoupila. Jen s omluvou, že se jí bude chvilku špatně mluvit, protože mysl po návratu u „ticha“ funguje jinak, nebo spíš nefunguje a jí se špatně vyjadřuje.

P. se posadila do tureckého sedu, položila ruce do nejprofláklepší mudry světa, narovnala záda a vybuchla smíchy s poznámkou o velké jogínce. Celé to rozmetalo tuhé představy na padrť a vracelo „posvátné“ do jednoduchého života. Vše bylo a je blíž než na dosah ruky.

Co takovému člověku dávat za instrukce? Mým jediným úkolem se od teď stalo udržet P. ve fotitelné části pozadí, mačkat spoušť a měnit zavařené blesky. Vlastně to pro mě bylo focení snů, kdy se dělo, co bych přál každému, a já nemusel nic řídit. Pohyb, tanec, plynutí, extáze, štěstí. Vroucí je pohlcováno propastným klidem a klid přináší zpět sálající impulzy.

Roky medituju a cvičím dle rozličných nauk od východu na západ, tam a zpět. Své cíle popisují jako v tajemné mlze a používají názvy, které vzbuzují představy na hranici neskutečna. A  najednou se  přede mnou děje, co asíjší mystici a jogíni nazývali probouzením hadí síly. Žádné dlouhé přípravy a ta omáčka kolem. Prostě se to dělo a to přirozeněji než když se já odhodlám k běhu a rozhodně s větší radostí.

Co si z toho odnést, než jen nevšední divácký zážitek a jistotu, že takhle svítit akty lze?  Z naprosté přirozenosti, se kterou se vše dělo, jsem si odnesl to, že všechny ty „posvátné“ stavy jsou nám přístupné Teď a bez překážek. Jedinou překážkou jsme si opravdu sami, není ničeho k dosažení po letitých zásluhách. Jak zmiňují velcí mistři, už TAM všichni jsme.

Žasnu nad možnostmi těla, mysli, prožitku, které bez výjimky máme. Jen si vzpomenout. Jsou obdivuhodnými nástroji, hračkami, které máme v té Velké Hře k dispozici.

Zeptám se Vás, proč toto naprostá většina z nás neprožívá? Poctivě se nad tím zamyslete než budete číst dál. Máte odpověď? Teď napíšu tu svoji. Je asi úplně jedno, co přesně každý z nás odpověděl. Ať už to je „nevěřím v to“ či „musím na sobě ještě hodně prcovat“. Nezažíváme to, právě protože jsme si dokázali odpovědět. Protože si vždy najdeme důvod, proč to nejde.

 Musím na zeď instrukcí doplnit další radu. Hned vedle „DÝCHEJ“ a „JEN BUĎ“  přibude „UVOLNI SE“, protože to jediné jsem pochopil, že musí P. udělat, aby mohla plout na dalších vlnách štěstí.

Zde doplňuji článek, který sepsala Petra: Byt-sama-sebou-spatne-jsem-to-pochopila

Celé album

O projektu Nahá duše