Martin Koubek
Fotograf

Svět se pohne

10. 10. 2023 Práce s realitou
Je to 5 let, co jsem se vrátil z Peru a takřka denně mi v hlavě jela otázka, kdy se tam vrátím. Už v Amazonii jsem si ale dal závazek, že návrat nebude dřív, než se sám vnitřně posunu. Krom toho na mě sedala tíha zodpovědnosti dvojnásobného rodiče a manžela (jednonásobného). Je dost drahá dovolená jen pro jednoho a pro druhého to znamená dvojnásobnou zátěž být s dětmi doma.
Z Peru se tak stával sen v mlhavé budoucnosti.
Postupně jsem překročil povrchní záměry pro ceremonie. Vynořil se jediný a to ve rozšířených stavech vědomí pracovat s prostinkou leč základní i konečnou otázkou.
„Kdo jsem?“
(Gnothi seauton – Poznej sebe sama. Jak zní nápis nad vchodem do Věštírny v Delfách)
Je to asi 14dní, kdy jsem doma naplno přiznal, že bych rád v dohledném budoucnu jel (a i sám pro sebe si to připustil). Markéta mi odpověděla ať si na to zamedituju a přitáhnu si to 😃. A tak jsem to po letech zkusil. Meditaci s vizualizací, že v peru už jsem. Moc mi to nešlo, je to druh cvičení, který jsem opravdu roky nedělal. Pocitově jsem si tam dal třeba rok do vyplnění. To mi přišlo reálné. Naškudlit si cca 60 000,-
Další den mě napadlo kouknout na ceny. Letenky byl v pohodě, ale cena expedice se zvedla o dost víc než jsem čekal. A tak se můj sen zbortil, či posunul o pár let dál, protože 80 000,- už je vážně dost.
Zklamaně jsem se svěřil manželce a ona mi za pár dní na útěchu řekla, že si po letech vytáhla karty a prý tam někdy poletím. To asi bude muset padnout dolar 😃
Během páteční svatby mi přišla sms od člověka, kterého jsem fotil na jaře asi hodinu. Psal, jestli bych nechtěl do Peru, že mu odpadl parťák…. Tak jsem se zasmál synchronicitě s meditací, kartami a zavolal mu, že to finančně a rodičovsky nedám. Pro jistotu jsem se schoval za několik ALE a bál se, že budu muset říct ano až se mnou kladené podmínky vyplní.
Abych se nezbláznil z tíhy rozhodnutí že právě stojím krok od snu, vše jsem pustil.
„Pokud to tak má být, tak to tak bude.“
….a přišel klid. Už to nebylo moje, svět byl na tahu.
Přátelé, nebudu rozpitvávat detaily řešení financí, ale najedou jsem stál před svým naservírovaným přáním. Všechny „ale“ se bortily a nebylo za co se schovat. Svět tu byl přenastavený a jen čekal na můj konečný souhlas. Jako by něco výš rozhodlo, že přišel čas ukázat, jak moc jsem se posunul. Najednou víte, že nemůžete couvnout. Celý vesmír se kvůli Vám pohnul. Po druhé to už třeba neudělá.
A tak letím zpět do Amazonie, za šamanem a ayahuaskou, položit si otázku: „Kdo jsem?“
Vlastně se na to snažím nemyslet. Pořád si příjdu jako sobec. A už teď vnitřně brečím nad loučením. Ale jak říkají toltékové
„Jakmile se bojovník rozhodne, už není místo na lítost či pochyby.“
Musím moc poděkovat mé svaté ženě Markétě, která se již po 4. obětovala a nechala mě jít za svým snem. Nyní v nejnáročnější sestavě ona a naše dvě úžasné děti.

Přiznání a otázka doplňujícího Proč

5. 3. 2023 Práce s realitou
Přišla mi knížka, kterou jsem si pořídil, abych si rozšířil jógicko-mystické techniky sebepoznání a z něho plynoucího poznání podstaty reality.
Skoro v prvním odstavci je úkol. Upřímně se zeptat sama sebe, proč techniky a učení chci vlastně znát. Odpovídám si už asi zautomatizovanou odpovědí, že hledám pravdu. Tím jsem to krásně vznešeně uzavřel.
Teď (00:12), jsem musel vstát z postele, abych pokračoval. Nějaká, krutě upřímná část mě, se zeptala na doplňující otázku.
„A proč chceš znát Pravdu?“
…a tak se přiznávám.
Pravdu hledám ze strachu. Nic vznešeného. Ale je to tak.
Chci se zbavit nejistoty z budoucnosti. Jak to bude, až zestárnu? Co rodina, práce a zdraví?
Člověk hledá jistotu, že vše může být dobrý a obavy jsou zbytečné.
Na druhou stranu, to je obhajitelný důvod, proč hledat. Rád bych našel důkaz, že to opravdu může být stále dobrý, třeba jako teď.
A mohl lidem okolo mě říct, že se taky nemusí bát, že knihy nelhaly.
Nyní ráno (6:25), mi do meditace vklouzlo třetí již milostivější „Proč?“.
„Proč se toho bojíš?“
„Protože neznám Pravdu, ještě jsem nenašel důkazy. Až budu vědět, přijde klid.“
„Co jsem zatím našel?“
„Nic….„
Ale s tím NIC vlastně přichází bezdůvodný a prohlubující se klid. Hloubka, ticho, klid.
„Tao, které má jméno, není Tao.“
Lao C´
„Nic Tam nehledej, nic Tam není.“
Fr. Drtikol

Rituální masáž a vědomé BDSM

20. 2. 2023 Myšlenky nad focením
Hranice pozorovatele a aktéra se taví.
Roky nejsem „ezo“. Hry na andělíčky a kněžky mě moc neberou. Natož uvzdychané rituály šamanských samouků z Horní Dolní, kdy se účastníkům orgasmicky otevírá pusa jen při pohledu na misku kakaa od Orionu (naši čokoládové hvězdy). Pár takovým divadel jsem už viděl a není to nic, co by ve mně zanechalo hlubší dojmy. Jsem spíš průzkumník vědomí a jeho končin. Ale….
Vracím se nyní zpět, do zeleného přítmí salonu Dotknu se. Přeskočím omáčku o tom, jak v komůrce nebylo světlo, prostě nebylo! Jedno okno, které bylo potřeba ještě zatáhnout, aby přítmí otevřelo svou náruč a tajemné mystérium naplnilo vzduch.
Vlastně to přeskočit úplně nemůžu. Stojím tam bezradný ze světla a sleduji Moniku a její, klientka zní divně, takže Moniku a Aničku. Dva děje se tam dějí. Já sunu své světlo, které má porazit tmu. Tu tmu, která vím, že tam musí být, aby se vše nedělo jen na oko, aby to bylo skutečně prožité. Souběžně s tím se rozbíhá cesta do hlubin dvou duší. Kadidlo nasytilo vzduch. Já se snažím fotit, nerušit.
Tma vítězí. Zhasínám a přijímám fakt, že lepší horší kvalita snímku než kvalita prožitku, který na fotce má být. Bude to šumět…
Do tohoto okamžiku jsem byl pozorovatel. Nyní jsem netušíce prošel skrze závoj světů a začal se stávat aktérem. Nikoli, že bych masíroval či slovně vedl. Ale prostor se prolomil a já si uvědomil, že i já tam mám svou roli, své „úkoly“. Můžete si to představit jako ingredienci, dílek skládanky, sklíčko ve vitráži, které je součástí obrazu.
Mé rty si začaly tichounce pohvizdovat melodii. Stejnou jako zní v nejsilnějších momentech během focení Nahých duší. Měním i hudbu na svou. Je více zemitá.
Stále fotím. Ale je to už takový „let kondora“, který doprovází dvě ženy při rituální masáži, při dějích, kterým úplně nerozumí, ale cítím jejich sílu. Aničce se mění rychlost dechu, tělo se ve vlnách propíná a uvolňuje.
Nevím, co se uvnitř holek dělo. Musím ale říct, že po dlouhé době jsem potkal člověka, kterému jsem rituál věřil. Monika v sobě má jistý druh síly. Ukonejší vás, aby se Vás tak jemně mohla ovládnout. A jakmile Vás má, pomůže Vám něco tíživého odevzdat. Cosi, co sami odevzdat neumíte.
Po skončení tohoto něžného rituálu mělo přijít smočení nohou v temnějších vodách. Měla zavládnou důtka. Takový ten roztřepený kožený bičík. Vítejte v komnatách vědomého BDSM.
Přiznám se, že takto rozporuplné pocity jsem už dlouho neměl. Něžně zemitý rituál šel stranou, etnická hudba taky. Jestli jsem výše psal o tom, že Monika někoho léčivě ovládla, tak zde mě napadá jediné „zmocnila“. Jako, když luskneš prsty, tak tam nad svou „obětí“ stálo zosobnění temných a divokých ženských sil v jejich spalujícím a ničivém aspektu. Drobná, hubená žena se proměnila v běsnící bohyni Kálí.
Prý to je léčivé. Tedy pro ty nejzabedněnější tlustokožce, kteří potřebují opravdu silný kalibr, aby mohli něco začít cítit.
Začne to jak hra, nevinná hra. To vidíte na očích. „Chvilku si zahraju na podřízenou a pak zase půjdu. Je to jen sranda. Cha cha cha“. Ale ty druhé oči začínají plát tak nějak víc, je v nich zkušenost. Že takhle to prostě chodí. Predátor tančí okolo své kořisti, kruhy se zužují. Pak se najednou podíváte zase do těch druhých očí. Snažíte se v nich najít tu legraci. Ale terapie podřízením začala. A tak jsem v jemných gestech tváře a očí četl, jak se děs z mizící kontroly mísí se slastí a vzrušením z odevzdání se. Bojím se, že zahlédnu třeba jen náznak zoufalství a volání o pomoc.
Tak jako jsem se předtím ochotně stal součástí, tak zde se držím, jak jen to jde v roli nehodnotícího pozorovatele. Ale jsem tam, jsem součástí ať chci nebo ne. Mě jsou směřovány Aniččiny pohledy. Uklidňuji se, že zatím nezaznělo záchranné slovo „červená“, která vše stopne. A tak dál sledují proces, kdy Anička podniká sebepoznávací cestu, kam až polibky důtky nechá sama zajít.
Jako vše, tak i tato léčba se přehoupla do svého klidného závěru. Krev netekla, Anička klidně odpočívá. Já mám konečně čas tuhle dokumentární práci rozdýchat. Pro člověka, který se na násilí nemůže koukat ani ve filmu to byla silná dávka.
Jako jsou různí lidé, jsou i různé cesty. A tak jediné, co k tomu můžu napsat je, že to bylo opravdové. Fotky vznikly velmi silné. Snímky s pohledy a tak, sem dávat pro velkou intimitu okamžiku nebudu. Koho to tudy táhne, tak mohu doporučit, běžte si Moniku zažít na vlastní kůži.

Asistentky

28. 12. 2022 Myšlenky nad focením
Nejdřív si dobře prohlédněte fotky. Co na nich je jiné než běžně na fotkách potkáváte?
Fotky, které vidíte jsem nefotil. Fotily je moje „asistentky“, kterým jsem půjčil foťák a fotky pak jen upravil, aby pasovaly do nádechu svatby.
Dospělý, když mu dám foťák jen podržet, zaujme postoj „držím korunovační klenoty“ a když to pustím, můj život končí. Děti to neřeší. Než se tak stane, všímáte si na těch človíčcích, jak vás se zájmem sledují a občas se i zeptají co je co a na co. Odpovídáte. A pak posunete hru na úroveň výš:
„Chceš si ten foťák půjčit?“
Přichází záblesk v jejich očích (souběžně tatínkům většinou blesklo v očích něco jiného, když viděli na krku dcer foťák za 100 000,- ).
Poprvé, když jsem půjčil náhradní foťák, bylo to ze soucitu a snahy udělat radost znuděné duši. Nejednou má stroj, který ji tak zajímal, s ním i funkci a vidí, že ji někdo věří. Je potřeba nezklamat a tak se do toho opřela.
         
Na konci svatby jsem si zase foťák vzal s tím, že se nechám překvapit obsahem. Fotky ale nebyly vůbec špatné na to, že asistentka věděla jen, kde se mačká spoušť, přibližuje a oddaluje. Pokus byl úspěšný a tak jsem to o pár týdnů později udělal zas. Opět pro tu radost z důvěry a funkce a pak už i ze zvědavosti, jestli to tam bude zase. A co tam bylo?
Fotky od dětí mají úplně jinou perspektivu, ze které vidí svět a jiné zájmy, které táhnout jejich pozornost. To vše se ve fotce odráží.
Co ale považuji za zásadní? Jedna z odlišností, které fotky vytvořené dětmi mají je, že dospělí se nechají dětmi fotit úplně jinak, než od profesionála. Teta neteři neřekne „Mě nefoť, to ti praskne čočka!“. Teta to bere jako bezvýznamnou hru na „jakoby focení“ (co jiného by taky dítě mohlo dělat, než si jen hrát) a vyplázne jazyk. Na takové fotky si já musím počkat (až projdou svatebčani několika koly panáků a celý svět se pro ně stane taky hrou).
Je takové chování dospělých jen „hrou na děti“, nebo se na chvilku otevře okénko, k přirozenosti a svobodě sebevyjádření? Můžu docílit stejného účinku i já? Možná cíleně skrze řízenou hru. Jinak řečeno, zadat úkol, kdy si má dospělý na okamžik na něco třeba hrát. Například u nudných skupinek zadat úkol „teď dělejte stromy“, nebo „fotka v beztížném stavu“. Udáte rámec, který legalizuji jinak nepatřičné chování. Focený pak má pocit, že plní úkol hrát si na něco, že to přeci není on. Ale ať budeme dělat cokoli, vždy to je naše vyjádření, jsme to my.
Je to zajímavá oblast, kterou zkusím víc rozvinout. Rozhodně budu u sebe vždy mít i náhradní foťák, aby mi se zachycením autentičnosti mohl někdo povolanější pomoc.
PS: Po pár měsících od svatby jsem zjistil, že jedna z nich začala chodit na fotografický kroužek a že ji focení opravdu chytlo. Nevím, jestli mi za to je vděčný i tatínek, protože to není levný koníček.

Živě na Českém rozhlasu Dvojce

2. 11. 2022 Myšlenky nad focením Nefocení Práce s realitou
Byl to hukot
Jakmile se rozsvítilo prvně to rudý světýlko a nastal moment pro moje „Mým národům“ tak se můj tep dal měřit na richterově stupnici. Jako protiváha vzestupu se má schopnost myšlenku v hlavě objevit, uplácat a vypustit, klesla na úroveň batolete. Později už jsem se naučil nořit se víc do sebe. Ale ještě půl cesty domů mi bylo zle.
  • Docela náročná je doporučená úroveň sebecenzury. Nějaké zážitky a slova není doporučeno říkat a tak když myšlenku pracně rodíte, tak ji současně kontrolujete a osekáváte o šťavantosti.
  • Omlouvám se všem sáňkovým fotografům a fanouškům, prostě jiný příklad fotografického stereotypu mě nenapadal. Jsem za Vás často rád, že tento požadavek trhu uspokojí někdo jiný.
  • Bojím se, že jsem řadu myšlenek řekl jen částečně a tak nemusí být pochopeny a já budu za cvoka (to je ještě ta lepší část než nepochopení).
  • Ticho v živém přenosu má úplně jinou intenzitu než mlčení u kafe. Je tak krystalicky čisté, ostré ale i tak naléhavé ukončit se. Uvědomíte si, že v ten moment s Vámi mlčí i posluchači.
  • Proč jsem v ponču? No proč bych nemohl ???? Byla to možná jedna moje pomůcka v tom, že o nic nejde. Být v košili, tak to by bylo hned jasný, že tohle je vážný!

 

O mlčení

5. 9. 2022 Myšlenky nad focením
Celé léto se ukrýváte před spalujícím žárem a pak v den Vaši svatby prší tak, že snad budete muset k oltáři dojet ve člunu.
Vždy soucítím s nevěstami, které jestli ještě jedou uslyší ten frk o pršícím štěstí, tak se jim otevře kudla v kapse. (Radím proto všem, aby se této formě „pomoci“ vyhnuli. )
Dneska konečně snad rozvinu myšlenku, kterou převaluji na patře už pár týdnu. Je to o mlčení. O mém mlčení na svatbách.
Dřív jsem na svatbách šel hodně cestou komunikace, abych se stal součástí, abych zapadl, aby se lidé otevřeli. Ale nedávno (ne na této svatbě) jsem šel svatbou vedle velmi komunikativního kameramana a tím dostal šanci zrcadla. Šanci vidět, jak to asi působí. Objevil jsem tak velkou sílu mlčení.
Nemyslím tím, stranit se lidem, nemluvit s nimi vůbec a jen si dělat svou práci nezúčastněně z povzdálí. S lidmi jsem se dál bavil, ale nebylo tam vměšování, abych navázal kontakt. Stále jsem tam byl pro lidi jak jsem nejlépe uměl. Aby určitá aura pohody sálala dál i beze slov. Je to o vnitřním nastavení, o klidu a štěstí, který v sobě rozvinete a dovolíte mu linout se dál. Jen prostě v tichosti, skrze úsměv, pohled. Být součástí celku, ale šetřit slovy.
Začnete-li se řídit moudrem „Mluv pouze, pokud jsou Tvá slova lepší než mlčení.“, dostanete se do bodu, kdy se ticho stane vašim domovem, ze kterého se skoro nechce. Pokud znáte Viliama Poltikoviče a debaty s ním, tak takové to asi je. Zvážíte myšlenku, očistíte od nepotřebného a pak na minutový košatý dotaz odpovíte klidné „Ano“.
A tak šetřím slova.
Svatby jsou velké učitelky. Na někdy příště sepíšu o svatbě jako prostředku sebepoznání.

Focení srdcem

18. 1. 2022 Myšlenky nad focením
Věnováno prožitku a tanci duše s tělem … a světem.
Přistihl jsem se, že jsem již měsíce lapen do vlastní pasti. Snažím se ženy odvést během focení z hlavy do těla, do srdce. Tedy od zatěžujícího myšlení k prožitkům, k pocitům a emocím, které mizí pod nánosy denních starostí. Sestavil jsem si postupy a návody „meditačních“ technik a tím sám sebe uzavřel ve vězení rozumu. Ne každý se ale uvolní bez počátečního „vedení“, které sdělované instrukce přináší. „Dělej si tu co chceš, hlavně si to užij.“ Kdo by to hození do vody rozplaval? Vše je potřeba s citem propojit do hravého tance, který občas k odrazu využije pevný bod, aby své víření zesílil. Využít „pevné“ techniky jako brány mezi úrovněmi spontánnosti.
„Foť srdcem“ ve mě od ranního přemítání zní. Zkusím Vám ten ideální a asi paradoxní stav popsat. Když fotíte hlavou, tak lidi úhledně rovnáte, jak jejich postoj, tak i pozici na fotce (a co nešlo, zachrání photoshop). Vše musí odpovídat daným pravidlům kompozice a etalonům krásy! Kompozice a zatuhlé štěstí amerického úsměvu.
Pokud se rozhodnete fotit srdcem, bylo by mnohdy nejlepší oči zavřít a jen se nechat unášet pocity. To ale není dost dobře možné, koukat se musí. Takže necháte oči a hlavně své srdce otevřené, necháte ho zářit. A jak jsem dnes na focení zmínil, není to o „vedení“, je to o „strhnutí“. Formální focení jde na vedlejší kolej, důležitý je samo plynutí a prožitek. Až jeho kvalita a intenzita dodává fotce sílu. Celé to jen jakoby mimoděk fotíte…
Zkuste se na tyto fotky také dívat srdcem, nehodnoťte, nesuďte, to náleželo hlavě. Nyní jste srdečním pozorovatelem. Nechte na sebe působit mozaiku pocitů z jemných detailů, s výrazu. Vciťte se do prožitku focené. A pak se snažte i sebe a celý svět kolem vidět srdcem.
Chtěl bych E. moc poděkovat, za to, že do focení šla s takovou energií a odhodláním. Prý to dělá pro dceru a i pro ostatní, které si k sobě cestu teprve hledají. Ptal jsem se jí po pár hodinách po focení, jestli by Vám chtěla něco vzkázat:
„Moje motto je – z NIČEHO se neposrat . S tím jsem i do toho šla. Každý jsme originál a každý máme ten dar – být, žít. Měly by jsme si ho začít vážit. Neztrácet čas, nepromarnit příležitosti a jít do všeho naplno, protože ikdyž by jsme měly prohrát, pro sebe jsme vítězi už jen tím, že se uděláme první krok a snažíme se.
Každá žena je nádherná. Každá má v sobě krásu, ženskost, něhu, vnitřní kouzlo a sebevědomí. Stačí jen najít cestu, jak to v sobě probudit. Nezáleží na tom, jestli je žena hubená, kudrnatá, pihatá, silná nebo má křivé zuby. Tohle vše je naše přednost. Je to vyjádření těla, kterého by jsme si měly vážit. Naše tělo dokáže neskutečné věci. Tak ho pojďme oslavovat, hýčkat. Pojďme obdarovat své tělo za to, co pro nás dělá. Je to to jediné, co opravdu máme.
I já jsem prošla svou cestou poznávání se a vím, že ještě dlouhou cestu mám před sebou a moc se na ní těším. Focení Nahých duší je pro mě tak nesmírně obohacující a osvobozující. Je to mnohem víc, než jen fotka. Je to poznání sama sebe, vystoupení z komfortní zóny a vyjádření svých pocitů světu. Nedělám to jen pro sebe ale i pro mou dceru. Které přeji, aby měla zdravé sebevědomí, ženskost a upřímnost. Přála bych to každé ženě.
Velké díky patří hlavně Martinovi. Jsem Ti nesmírně vesmírně vděčná za příležitost kterou jsi mi dal. Moc to pro mne znamená, ráda jsem Tě poznala. „

Na vlnách extáze

5. 1. 2022 Myšlenky nad focením Práce s realitou

Musím psát ihned, než mi jemnější tóny dojmů odvanou z mysli.

Chci se podělit o zkušenost, která převálcovala původní záměr zkusit si nové aktové svícení.
Musím se sám sobě smát, když si vzpomenu na hodiny strávené nad přípravou poznámek, jak vést focení hlouběji k prožitkům probouzejícího těla a zbavování se emočních nánosů. Po pár minutách focení jsem si totiž připadal asi jako učitel autoškoly, který má v plánu seznamovat se základy řízení osobáku, ale v první zatáčce zjistí, že vedle něj sedí řidič formule 1. Závodník se schopnostmi, o kterých se učiteli zdá jen v divokých snech, kterého přesahují.

Rozjezd focení běžel slibně. Můj požadavek nechat věci plynout bez kontroly ven, byl přijat jen s poznámkou, že se P. možná obává použití zvuků. V mysli mi vyskočilo, že chodí do sboru. A tak jsem občasné tóny uznal za přínosné. Ještě jsem netušil, já bláhový, co přijde.

Jako by P. četla myšlenky a byla naschvál krok přede mnou. Plánujete zahájit zahřívání protažením, zvednete oči od poznámek a tam už po papíře poskakuje a natahuje se nahé tělo. Chcete navést ke změně perspektivy vědomí skrze posunutí z hlavy do jiných částí těla a vidíte, že jste se k tomu nestačili ani nadechnout a ono se to již děje.

Pak to nějak přišlo. První zmínka o extatické vlně. Člověk si pod tím představí leccos, něco jako ezo-etno-breakdance. Ležící tělo se nadechlo, zasmálo a bytost, která mi měla být modelem se do sebe lehce, ale hluboce zanořila. Nádech, výdech, nádech,výdech, klid, povzdech, končetiny začínají pocukávat, hlava se zaklání, nádech, výdech, sevření , vzdech. Vše nabývá rytmu tělem cosi pulzuje, prohýbá ho a napíná.  Já vlastně nevím, co se děje. Jako divák sleduji tělo milující se samo se sebou, v sobě samém. Minuty a minuty pohlcující extáze přitom nepředcházel jakýkoli dotek.

Čekám, jsem svědkem, ale pak již do děje vstupuji. Fotek těla v transu je již dost. Stahuji P.vědomí z nebe zpět na Zem, kvůli uším v okolních místnostech, které si orgasmické povzdechy musely vyložit jinak než se skutečně dělo.

Jak přirozeně se do toho stavu P. vnořila, tak zase ladně z něho vystoupila. Jen s omluvou, že se jí bude chvilku špatně mluvit, protože mysl po návratu u „ticha“ funguje jinak, nebo spíš nefunguje a jí se špatně vyjadřuje.

P. se posadila do tureckého sedu, položila ruce do nejprofláklepší mudry světa, narovnala záda a vybuchla smíchy s poznámkou o velké jogínce. Celé to rozmetalo tuhé představy na padrť a vracelo „posvátné“ do jednoduchého života. Vše bylo a je blíž než na dosah ruky.

Co takovému člověku dávat za instrukce? Mým jediným úkolem se od teď stalo udržet P. ve fotitelné části pozadí, mačkat spoušť a měnit zavařené blesky. Vlastně to pro mě bylo focení snů, kdy se dělo, co bych přál každému, a já nemusel nic řídit. Pohyb, tanec, plynutí, extáze, štěstí. Vroucí je pohlcováno propastným klidem a klid přináší zpět sálající impulzy.

Roky medituju a cvičím dle rozličných nauk od východu na západ, tam a zpět. Své cíle popisují jako v tajemné mlze a používají názvy, které vzbuzují představy na hranici neskutečna. A  najednou se  přede mnou děje, co asíjší mystici a jogíni nazývali probouzením hadí síly. Žádné dlouhé přípravy a ta omáčka kolem. Prostě se to dělo a to přirozeněji než když se já odhodlám k běhu a rozhodně s větší radostí.

Co si z toho odnést, než jen nevšední divácký zážitek a jistotu, že takhle svítit akty lze?  Z naprosté přirozenosti, se kterou se vše dělo, jsem si odnesl to, že všechny ty „posvátné“ stavy jsou nám přístupné Teď a bez překážek. Jedinou překážkou jsme si opravdu sami, není ničeho k dosažení po letitých zásluhách. Jak zmiňují velcí mistři, už TAM všichni jsme.

Žasnu nad možnostmi těla, mysli, prožitku, které bez výjimky máme. Jen si vzpomenout. Jsou obdivuhodnými nástroji, hračkami, které máme v té Velké Hře k dispozici.

Zeptám se Vás, proč toto naprostá většina z nás neprožívá? Poctivě se nad tím zamyslete než budete číst dál. Máte odpověď? Teď napíšu tu svoji. Je asi úplně jedno, co přesně každý z nás odpověděl. Ať už to je „nevěřím v to“ či „musím na sobě ještě hodně prcovat“. Nezažíváme to, právě protože jsme si dokázali odpovědět. Protože si vždy najdeme důvod, proč to nejde.

 Musím na zeď instrukcí doplnit další radu. Hned vedle „DÝCHEJ“ a „JEN BUĎ“  přibude „UVOLNI SE“, protože to jediné jsem pochopil, že musí P. udělat, aby mohla plout na dalších vlnách štěstí.

Zde doplňuji článek, který sepsala Petra: Byt-sama-sebou-spatne-jsem-to-pochopila

 

Celé album

O projektu Nahá duše

Ven z labyrintu

1. 1. 2022 Práce s realitou
Musím se podělit o zatím nejsilnější symbolický sen, který jsme kdy měl:
Stojím v bazénu s dalšími lidmi. NĚKDO ke mně přistoupí a říká ať zkusím proplavat jeden prostor, že ti dobří najdou cestu skrz poměrně rychle. Nadechuji se a sestupuji do hlubiny. Jsem v zatopeném členitém prostoru, kde je vidět, ale cestu dál nenacházím. Nechávám se chytit na vlastní ego a vyplouvám ven s tím, že teď to prostě najdu a dokážu, že na to mám! Rozdýchávám se, zadržuji dech a vracím se zpět do chodeb.
Není k dispozici žádný popis fotky.
Zpočátku cítím docházející vzduch. Vidím ale cestu tak s vítězným pocitem plavu tím směrem. Objevuji se v dalším vodou naplněném prostoru podobnému schodišti obřího hotelu. Zapomínám, na potřebu dýchat a proplouvám dál a dal. Vlastně výš a výš, s pocitem, že se už přeci za další odbočkou, dveřmi či odhaleným tajným průchodem musím vynořit. Každé řešení, které jsem považoval za konečné, se vzápětí ukazuje jako dílčí. Občas jsem potkal jiné lidi, kteří byli zabrání do „svého pokoje“, nic nehledali, jeden druhého jsme si nevšímali.
Není k dispozici žádný popis fotky.
Proplul jsem toho skutečně hodně, než jsem spočinul na střeše. Kde byl NĚKDO a poslal mě sednou si do nějaké si kabiny, která se rozjela pryč. Už jsem skoro zapomněl, že na začátku byl nějaký bazének, do kterého jsem z hecu skočil. Najednou se na obzoru objevilo město. Gigantické, nebylo vidět konce, budovy čněly kilometr vysoko a jejich části se jako mozaiky neustále přeskládávaly v děsivém, ale hypnotickém pohybu. Najednou se z nich utvořila obří rovná stěna, na které se pomocí zasouvání a vysouvání bloků objevil obličej postavy, která mě na ten výlet pozvala. Z jeho úst zaznělo ďábelské „Hra teprve začíná!“. A já věděl, že zde budu ztracen bloudit již na věky. Najednou se v té stravující bezmoci má mysl zastavila a odněkud zaznělo: „Jedinou cestou ven je PROBUDIT SE.“….. a já se z toho nekonečného bludiště probudil.
Není k dispozici žádný popis fotky.
Velmi obecně bych význam snu shrnul v tom, že při řešení problému musíme dostat o úroveň výš, jinak se v tom budeme motat na věky.
Hlubší symbolikou může být: Co pokoj, to život. Dokud neprozřeme, tak budou přicházet další.
Kdo byl NĚKDO a kdo měl poradil jak z toho ven, nechám na Vás.
A hlavně : co znamená „PRODBUDIT SE“ ?

OBĚTOVÁNÍ

21. 5. 2021 Myšlenky nad focením Práce s realitou
Na světe jsou místa, kde se člověk vždy setkával s Božstvím, posvátná, místa síly. Stačí chvilka stažení se do nitra, rozpuštění hranic mezi vnitřním a vnějším, a už cítíte, jak se prolamují hranice mezi světy. Najednou stojíte v čarovném bezčasí, v posvátném prostoru.
Focení Nahých duší v místě, na kterém v dávných dobách byly nabízeny oběti bohům přináší možnost navázání na proudy odevzdávání. Noříme do vlastních hlubin, abychom odevzdali nepotřebné a oživili zapomenuté. Rozdmýcháváme spící sílu. V Andách není nic jako pozitivní a negativní energie. Je jen energie. Ta, co nyní slouží mě, tak Tobě může škodit. A naopak. Například naše vnitřní bloky a zranění jsou pro nás už přítěží, ale například Matka Země (Pachamama) je s vděkem příjme jako vydatnou potravu, kterou přetvoří/zkompostuje v něco, co nám bude zase k užitku. Podílet se na této posvátné výměně se v Andách nazývá Ayni.
Proto není ničím špatným na posvátném místě nabídnou jako oběť trauma z porodu, pocit provinění z problémů s kojením, křivdy a urážky z puberty, prostě všechna svá trápení, bránící nám v plnějším prožívání sebe sama.
Během focení hrajeme různé „hry“. Kdo na ně třeba jen z části přistoupil a nechal se unášet posvátným okamžikem. Může být i překvapen, následnými prožitky rozvíření sedlin našich vnitřních hloubek. Nemusí to být znát přímo na místě. Ale řada z žen onu nepopsatelnou změnu popsala (aniž bych po tom pátral). Když jsou vody zčeřené, máme možnost je buď zase nechal usadit a nebo vylít alespoň část špinavé vody a přiblížit se blíž k čistotě svého Božství. Vstupte jako Nahá duše do svého posvátného prostoru.

Jsem

13. 4. 2021 Práce s realitou
Už jsme někdy přemýšleli kdo jste? Či z čeho pramení to, že existujete? Já hledám denně. Meditace v mém pojetí je vlastně psychologií v nejčistším slova smyslu.
Neradím se s anděly, necpu se do 5.dimenze, ani nehledám svůj galaktický dvojplamen. Prostě jen jdu zpět po niti skrze bludiště nánosů a hledám odpověď na otázku „Kdo jsem?“. Nespojujte proto meditaci nutně s náboženstvím či ezoterikou. Říkejte tomu třeba zvědavost s bonusy.
Předevčírem jsem po dlouhé době „otevřel jedny ukryté dveře“.
Začínám klasicky. Definuji, co nejsem a tím odlupuji slupky:
„Nejsem minulostí ani budoucností…“
(Odkládám vzpomínky i plány. Obavy, naděje…)
„Nejsem tělem …“
(Rozpouštím pocit tělesnosti, zapomínám na něj. Rozšiřuji se do nekonečna)
„Nejsem myslí …“
(Na pár minut ukončuji vnitřní dialog. Zůstává bdělost. Vědomí. Jako dlouhá pomlka mezi slovy)
Vše, co na mě není trvalé a neměnné, odkládám. Je to jen popisem. Mohl bych škrtat do nekonečna, proto přecházím rovnou na:
„Kdo jsem?“
(Čekám, držím postoj otázky. Tiše. Klidně.)
„JSEM“
(Jen TO a propastný klid)
„JSEM“
(Každé slovo, definice čím jsem, by bylo krokem zpět)
„JSEM, který jsem.“
(Ta věta mi něco říká. Pepek námořník a ještě NĚKDO se tak popsal. Možná to je troufalé, ale já taky jen JSEM. Nic víc, nic míň.
„Kam dál?“
Odkládám i slovo „JSEM“. Tu jeho obálku, kterou slyšíme.
Zůstává ESENCE BÝTÍ, plující v prázdnotě, v temném nekonečnu, v tichu. Obklopuje mě konejšivý klid a i já jím JSEM….
Takhle to zní jako banalita. Jasně, že jsem! To jsme každý. Ale když si to prožijete, je to úplně jiný kafe. To je jako bych měl popsat někomu chuť manga, kdo ho ještě neměl (mrkev křížená s pryskyřicí a do sladko-kysela). Musíte si ten čistý pocit zažít sami na sobě. To takových ponorech si říkám, co bude dál? Kam a k čemu se dá dopracovat? Co ještě odložit? Vím, že mě tam nečeká nic děsivého, spíš naopak.
????

Oblékni se do těla

5. 2. 2021 Práce s realitou

Pojďte si se mnou zaexperimentovat. Třeba večer ve vaně. (Zajímavý začátek postu, že?)
O co půjde? Základem bude změna pohledu na sebe sama, na to čím jste.

Pro teď NEJSTE svým tělem.

Tělo je něco mezi věrným němým přítelem a kusem oblečení. Na divnosti neubírám, že? Vydržte.

Je to divná představa, od dětství počítáme s tím, že my jsme tělo. Na chvilku se od něj oddělte, jen v myšlenkách. Nejste tělem, MÁTE TĚLO!

Sledujte své tělo, jako by Vámi nebylo. Jako by to byla nová kombinéza, kterou jste si oblékli a zkoušíte jak Vám je. Jak sedí ruce? Protáhněte je. V pohodě? Co zadek? Netlačí někde? Nezapomeňte protáhnou nohy. Nosí Vás dobře?

Zkoušejte dál. Oči nemusí být vždy tím, kdo pozoruje. Předejte to privilegium Vašim rukám. Jen tak zkusmo zkuste přejet po stehnech. Jakou má strukturu pokožka? Co svaly, jsou uvolněné nebo napjaté a pevné?

Jdeme dál. Ten skafandr není ledajaký. On má svůj život. Ale i přes to je Vám zcela oddaný. Udělá co je v jeho silách, aby splnil Vaše přání. Často i přes fakt, že jdou proti němu, že mu ubližují. To jak se o něj staráte, to si posuďte sami. Já to dělat nebudu a ani tělo Vás za to nesoudí. Je tu s Vámi a bude v tom s vámi, i když Vás jiní opustí.

Takže jste nyní se svým větným oblečkem ve vaně. Letmo si vzpomeňte, co vše jste spolu zažili.

Ano, je to stále oblek. Takže podléhá povětrnostním vlivům, stárne, opotřebovává se. Nemějte mu to za zlé. Vyčetli byste nejlepšímu kamarádovi, který s Vámi šel životem, že už není to co býval za mlada? Ještě ke všemu, když na jeho stavu nesete mamutí podíl?

 Pokud se Vám podaří z tohoto setkání vyždímat radost, vděk či smíření, získáte mnohem víc.

U nahých duší jsem několik posledních focení vnímal jednu věc. Žasl, jsem jak je naše tělo,  křehké a  geniálně propracované. Při určitých pozicích vidíte, jak se pod kůží rýsují žebra, která chrání orgány uvnitř. Na hrudníku jsou přidělané dvě žlázy, které dokáží uživit dítě měsíce i roky. Jak v té vaně jste, uvědomte si, že tam sedí pevná kostra, potažená masem a kůží. Propojená jemnými nervy a vybavená několika druhy receptorů, která Vám dovolují zažívat svět v celé jeho rozmanitosti.

Vidím sem tam nějakou jizvičku, která dokazuje, že Váš oblek má schopnost sám sebe opravit. To vše, jen za jídlo a nocleh.

Možná to je tím, že jsem studoval biologii, ale já musím žasnout. Zkuste to pro dnešek taky…a i pro další dny.
Prosté cvičení s velkým potenciálem. U nahých duší se snažím jít ještě dál, hlouběji. A doufám, že je to z fotek znát. Pokud do toho půjdete s hlubším záměrem, nebude to jen focení.

Ps: Až vylezete z vany, nechte to tělo, jiným tělem namasírovat. Zaslouží si to.

Použité snímky vznikly v unikátním projektů Nahých duší.

O alchymii atmosféry

17. 12. 2020 Myšlenky nad focením
O alchymii atmosféry
Čím více se do tématu práce s lidmi nořím, tím více si uvědomuji, že jsem v něm většinu mého života. Lidé na otázku, co by chtěli dělat, většinou jen krčí rameny se slovy, že se stále hledají. Často To máme roky před očima, děláme To, ale nepovažujeme, za důležité.
Já třeba roky tvořím atmosféru. Tady rozsvítím lampičku a pootočím ji, aby měla to správné „hřejivé a plné“ světlo. Změním skladbu, protože je pro daný moment příliš „vlhká“. Zapálím vůni, aby se prostor zahustil. Žena se mi směje, že jsem autista ????
Minulý týden mi začalo běžné rodinné focení. Už s touto rodinkou máme odfoceno už své, a proto se vždy bojím, že nám výsledky sklouznou do rutiny … jen o rok starší. V momentu, kdy jsme všichni předali otěže hudbě, jsem mohl starosti odložit. Naskočili jsme na jednu vlnu a bál se jediného – abych stíhal fotit. Vím, není to nic nového. Nějakou hudbu tam mám vždy, ale jen jako podklad. To podstatné bylo v uvědomění, že ji mohu povýšit na jeden z nástrojů.
Proč se nad tím vůbec pozastavuji? Protože do sebe situace stále zapadají s věci, kterých jsem si nevšímal na sebe sami upozorní. Jak jsem už na blogu psal O inspiraci. Večery ležím nad výpisky o práci s tělem, hudbou a vnitřními vzorci. Zní to asi potrhle, ale v rámci focení pomalu rozvíjím systém vnitřní cesty. Hledám pomocníky, kteří vezmou člověka dovnitř sama sebe a pak ty, které mu nalezené poklady pomohou vynést ven. Našel jsem dech, vůně, tělo samotné a hudbu. Vše bych chtěl vyzkoušet, hrát si s tím, ladit. Jen času je málo a i hledání dobrovolnic je někdy složitější.

V Peru při ayahuaskových ceremoniích jsem mnohokrát vnímal zvuk, jak tvoří prostor. Byl jsem ve světě utkaného pouze ze zvuku, který mě pomáhal chránit před rušivými vlivy jako bublina.

U Nahých duší tvořím komplexní atmosféru, která se s rodinným focením nedá srovnat. Nafukuji bublinu, posvátný prostor, ve kterém se znovu potkáte se svým tělem.

Více o focení nahých duší:
https://www.koubekmartin.cz/naha-duse/poukaz-na-nahou-dusi/

Otřes základů

10. 12. 2020 Myšlenky nad focením Nefocení

možná by bylo lepší napsat „Víření sedimentů„.

Každý ať chceme či ne, tak zabředáváme v rutinách. Ač se snažím lidem dát focení autentické a nestrojené, tak mám své ozkoušené jistotky. Třeba u rodinných focení to jsou startovní pózy, kdy si všechny srovnám a pak vše nechám osudu. Sice je pro mě důležitá až ta fáze vznikajícího chaosu, ale i tak sleduji mé zabředávání do rutin a potřebu určitého „postupu“. Tím na sobě nechávám růst krustu z těhle sedimentů. Naštěstí se čas od času objeví lidé a situace, které vše krásně rozvíří a já dostanu šanci vidět svět pestřeji, než mi dovolovala moje krusta.

Katka se v emailu rovnou zeptala, jestli bych nedorazil já za nimi na oblíbené místo do Českého ráje.  Super, bude se objevovat. V aťasu jsem s pětičlennými skupinami zvyklý pracovat, klidně i s dvanáctičlennými. Tam jsou hranice fotosvěta dané papírem. Nyní jsme byli se psem (!) uprostřed skal a nebylo síly, která by ty malé průzkumníky, bojovníky, horolezce, stavitele, závodníky udržela v zorném poli hledáčku. Mé startovní pozice padly. Oni ani nebyl vystaveny. Najednou jsem dřepěl rovnou ve fázi chaosu, který se odehrával 360° kolem mě a vlastně i nade mnou, pode mnou a častokrát zády ke mě.

Cítil jsem se z toho nesvůj. Jako by bylo snad mým úkolem všechny svázat k sobě a postupně posadit tu na kámen, tu do tunelu či položit na stráň do trávy. Ono se to jen dělo a nikdo s z ničeho nic nedělal. Přijal jsem tedy pozvání a stal se členem expedice. Fotky, kterých si nyní nejvíc cením jsou když třeba Katka učí děti znát ptáky a my se stáváme indiánskými stopaři hledající hnízdo káněte. Rodinný vrcholový snímek z výletu vedle toho bledne, je prázdný.

Byla mi ukázána cesta, kterou bych se měl cíleně vydávat, abych se naučil ještě víc o plynutí, nechání věcí se dít, neřešení, nefocení.

„Je těžké lidi srovnat, ale ještě těžší nechat je být.“

Více ukázek v albu Stopaři káňat

O inspiraci

6. 12. 2020 Myšlenky nad focením Nefocení
Během zimního focení se mě Katka zeptala, kde čerpám inspiraci. Rozleželo se mi to v hlavě….
Inspiraci beru ze světa, z dění kolem mě, z detailů. Běžná inspirace není nic moc zajímavého. Je to často propasírování cizí práce skrz sebe. Přiznám se, že z fotografů mám je dva. Jednoho žijícího a jednoho, který minulý rok zemřel. Z každého si beru jen část a to vlastně část, která ve mě beztak je, jinak by mě neoslovila, nerezonovalo by to. Pak jsem Katce zmínil ale pravou inspiraci, která přichází jen zřídka, nevolána a je jak příboj, který Vás popadne. Moje Pravá inspirace nepochází tedy z „opisování“. Je to spíš pasivní proces, kdy jsem jen divákem.
Mě osobně se nejvyšší stavy inspirace dějí před usnutím. Vlastně mi usnutí nepříjemně brání. Včera se mi to stalo (náhoda, že?) . Už jsem začal lehce sklouzávat do rozpuštění bdělého vědomí. V tom se to stalo. Dílky skládačky do sebe začaly zapadat. Jakoby mě situace, které se mi nedávno staly, měly dát každá svůj zprvu nenápadný díleček.
Ten den jsem jakou nahou duši měl maminku dvou dospívajících dětí. Věk nevím a je jedno. Poprvé jsem zkoušel použití kadidel a i další techniky vedení, výstižnější slovo je doprovodu, skrze focení aktu. Musím konstatovat, že mi lidé mládnou před očima. Běžně v životě z nich vidíte jen ustarané obličeje a můžete mylně spadnout do představy, že stejně ustaraná jsou i jejich těla. Ten, kdo jde do aktů a je lapen v hlavě, v myšlenkách, získá „prázdné“ fotky. V lepším případě vykalkulovaný průměr. To až když „probudíte“ tělo, začnete žasnout, jaké síly v sobě stále má.
Vždy se předem omlouvám za divně znějící instrukce, které jsou na hony vzdálené stylu „rukou si chyť prsa“. Díky různým druhům hudby, plynutím rozhovoru, ticha a lehkého doprovodu se žena vlnu za vlnou dostává hlouběji. I já tam z části musím, jsem doprovod. Hlouběji z hlavy, hlouběji do těla, které ožívá. Najednou se začnou rozpouštět představy o letech, přichází žhnutí. Vyplouvají aspekty ženství. V pohybech a napětí vnímáte protahující se kočkovitou šelmu. Tělo se vlní v hypnotických pohybech hada. Vědomí se znovu seznamuje s tělem, na které už pro jeho samozřejmost zapomnělo. Už několikrát jsem na začátku slyšel „Já se tahle hýbat neumím.“. Na konci jen o očích čtu udiv samu nad sebou. Ano samu nad sebou, já jsem jen doprovod.
Takové focení ten den proběhlo. Večer před spaním jsem otevřel novou studijní literaturu, která mě snad dovolí s Vámi zajít ještě hlouběji. Přečetl jsem jen pár stránek úvodu a v nich na mě čekala Věta, která se stala dalším článkem skládanky.
Ležím a chci usnout, do rekapitulace focení se v vmíchává Věta očistné extázi. Jen co jednou nohou vklouznu do sna, hned jsem vytažen zpět do polospánku, abych se znovu a znovu stával pasivním divákem zázraku inspirace. Celé se to opakuje, otáčí, přidávají se nové nápady. „Už to vím, chci spát, děti ráno nic neodpouští!“. Nakonec jsem po hodině musel jsem vstát, najíst se a s najedeným břichem rychle zpět, teď už konečně do sna. To je moje Pravá inspirace, žádné vědomé napodobování.
Co bude dál? Na kom si To zkusím? A jak probíhá inspirace u Vás?
Older posts

Nejnovější komentáře