Cesta nefocení
Nefocení je proud. Nefocení je uvolnění. Nefocení je přirozenost. Nefocení je "já nevím". Nefocení je "nikdo to neví". Osmý doušek vína, usrknutí měsíčního léku. Nefocení je rozhovor. Nefocení je být zde spolu. Nefocení je hlubina mezi instrukcemi. Nefocení je "je to jedno". Nefocení je rtuť a chameleon. Znáš to z dětství. Nefocení je "Poběžíme." Nefocení je smích Nefocení je Teď Nefocení je "Skoč!" Nefocení si nevšimneš. Jakmile všimneš, stane se focením. Nefocení je prober se! Nefocení je sni! Nefocení je nemysli! NEfocení NENÍ focení
„Čekám, až na mě místo hvízdne.“
Při výletech a procházkách hledám pro focení místa příjemná ale divoká. Místa, která žijí a nebyla nuceně domestikována. Třeba takový upravený park je jako pudl. Načančaný pudl je občas fajn, ale ne pro toho, kdo se cítí být víc vlkem. Místa jsou jako lidé. Někdo se s Vámi chce zrovna vyfotit a někdo prostě ne. Nepředstavujte si ho jako pouhý "strom", ale jako prostor, jako sumu neustále se prolínajících prvků. S elementy organickými, jako jsou stromy, tráva, mech, keře, anorganickými skalami,vodou a větrem, ale i éterickým světlem, které vše dovoluje objevit, či halí okolí do pláště paprsků protisvětla. Vše se v
Máte na to být SVOBODNÍ?
Původně mělo toto focen být "modlitbou" za déšť. Za vláhu, která zmírní dlouhodobé sucho a bude trvat aspoň týden. Měl jsem to dokonale naplánované. Taková zaříkavačka deště. Problém byl v tom, že jsem si vše čtrnáct dní tak důkladně představoval, až v daný týden začalo předčasně pršet a prší stále. Když jsme s Martinou dorazili na místo nebyla tam žádná vyprahlá zem, prach, nic. Jen mokrý písek, svěží mech a ledová voda. Zkoušel jsem se držel své vize ale pak mi došlo, že moje cesta není cestou režiséra a ani nikdy nebyla. Moje nejmíň oblíbená část focení začíná Vašimi slovy "A co
Hruď – spirituální hulení
Pokud se povzneseme nad moc a hojnost pupku, snahu řídit svůj svět solaru, sexualitu a ostatní pudovosti pánve, dostaneme se do srdce. Když se zeptáte lidí, co sídlí v srdci, všichni odpoví buď krev, nebo láska. To nejdůležitější, co tam, dle mě, sídlí je božství. Lásku nechci ji moc rozebírat, protože si ji sám pro sebe neumím moc definovat a myslím, že všeobecně je zaměňována za touhu smíchanou s vlastnictvím + chemie navíc. Je božství láska? Prý je to temný blažený klid. Zatím nevím, ale snažím se to cvičením, které popíšu zjistit. Nejvýstižnější popis mou dosavadní práci s hrudí je ve
Vnitřní pouť
Co říct na toto focení? Byla to pro mě výzva. Naprostou většinu focení mám založenou na komunikaci. Nyní jsem to chtěl udělat jiné. "Proniknout mystickou cestu hlouběji do řeči těla a přenést ji na světlo světa. " Krásně se to představuje, ale jak předat tělu slovo, když jeho řeč je němá? Velký dík a obdiv patří Denise, která nahá zvládla provést mou hlavní instrukci: "Nech mluvit tělo, soustřeď se na něj." Občas jsem poprosil o přesun z kleku do stoje, ale jinak ateliérem zněla jen hudba podněcující dávné stavy transu. Když se pozorně podíváte, tak
CORONAkt-strach
Strach je to, co nás žene. Za většinou našich činů je ve svém jádru strach ze smrti, ona vůle přežít. Měl by tě chránit před nebezpečím. Sluha je to dobrý. Ale role se nesmí otočit! Své oběti pak omotává jako pavučina mouchu. Čím více bojuje, tím více se síť omotává. Poté, co podlehneme, stáváme se i my zdrojem infekce strachu, který poslušně šíříme dál. Naše lidskost může nepozorovaně zmizet, jak jsme zaujatí bojem samotným. Děláme věci, které jsou těmi "dlažebními kostkami dobra na cestě do pekel". Vidíme nepřátele v těch, kteří nebojují dostatečně proti děsivému nepříteli. V sevření děsu a zápalu boje
Zázraky jsou jen zatím nepochopené zákony
Učím dceru zhmotňovat si přání (říkáme tomu kouzla). Dcera touží mít ledovou čarovnou moc (asi víte, odkud vítr vane). Rozhodl jsem se, že jí s tím pomůžu a umožním jí ten zázrak prožít. Musela ale cvičit meditace s vizualizací mrznoucí vody, protože bez práce nejsou kouzláče. Asi si plno z Vás řekne, že kouzla neexistují a musím Vám dát za pravdu. Kouzlo je skutečně jen proces, který ze svého stupně myšlení/vzdělání a pak ale i vědomí nechápeme. Je nám jasné, že dítě ze své pozice uvidí svět magičtější než my, protože "to" prostě nechápe. Představa, že mi dospělí už ale chápeme
Už vím, co je karma
Už vím, co je KARMA. Před devíti lety jsem měl poslední rok status studenta. Focení byl krásný koníček s výhledem možného přivýdělku do budoucna (student pedagogiky tohle musí mít vyřešené). Neměl jsem závazky, nikoho jsem neživil. Být fotograf, nemuset nic dávat, jen dravě růst. Prostě jsem využil výhody před již zaběhlou konkurencí. Zadařilo se, dostudoval jsem, ale učit jsem nešel. Nenašel jsem místo, tak se mi moje investice vyplatila a já mohl rovnou fotit. Vybojoval jsem si své místo na fotosvětě. Roky plynuly. Už nejsem student, už jsem dluhy platící muž, manžel, otec dvou dětí, jsem daně platící OSVČ, jsem blázen platící
Lapen na cestě
"JENOM HLUPÁK se může pustit na cestu vědoucího. Člověk s jasnou hlavou musí být na cestu vlákán lstí. Jsou davy lidí, kteří by se na cestu ochotně daly, ale ti nejsou k ničemu. Jsou to většinou hlupáci. Jsou jako dýně na vodu, které vypadají pevně jen z venku. Ale jakmile je zmáčkneš, jakmile do nich naleješ vodu, ihned začnou prosakovat." Don Juan - Kolo času. Doposud jsem si myslel, že dcera není typ na meditace. Je na to příliš akční, nesoustředěná. Ale dneska ráno přišla ať ji učím kouzlit tím, že ji naučím meditovat. Že chce umět taky čarovat. Zasedla, nechala si pustit
Energetická centra I (pupek)
Původně jsem chtěl psát nejdříve o všech energetických centrech, pak mi přišlo praktičtější psát o tech, které k focení využívám nejvíc. Možná Vám přijde jako dětinské stavět základy podnikání na pochybné víře v nějaké energetické uzly v těle. A třeba to tak i je. Jsme děti, které si hrají své hry. Do té mé patří i takzvané čakry (kola), či jak jim v Amazonii říkají ňavis (oka). Možná existují, možná neexistují, možná existují jen pro toho, kdo je přijal a možná to je prostě jen vícestupňová hra vědomí a je to celé jedno. Můžeme můj model čaker brát tak, že to jsou
Jak bylo s indiánkou od Jizery vše naprosto jinak
Mělo to být focení na vyzkoušení nové metody. To jsem ale nevěděl, jak to vlastně celé je. Můžeme si zahrát na Věřte nevěřte. Začnu od toho, co jsem považoval za začátek
Domácí focení II
Je osvobozující umět uznat, že jsem se mýlil. Do nedávna jsem měl v hlavě schéma, kdy se co s jakým dítětem dá fotit. Jakmile se nestihlo novorozenecké focení čtrnáct dní od porodu, tak jsem pro ateliér doporučoval přijít až když dítě pase koníčky. Mělo to svůj důvod. Drobek přestával být drobkem, ale stále bylo potřeba ho jen držet. Marnila se tím plnohodnotná období, která jsou jedna z nejroztomilejších. Jakmile jsem ale začal fotit doma, změnil názor na své schéma. Vlastně i tím, že se snažím fotit doma své děti (4 a 0,5 let). Když fotíte rodinu, tam kde jsou doma a ne
Žena se dvěma pupíky….
Stojím tam a mám opět pocit, že neumím fotit. O kus dál sedí nahá žena s jizvou po operaci, takovým druhým pupíkem, a čeká na Ten zázrak. Zázrak si ale nevynutíte, ten musí skoro neslyšně vklouznout mezi vás. Fakt, že jsme ze začátku focení oba nervózní, na to jsem si už zvykl. Ale u focení Jany napětí ve vzduchu nechtělo opadnout a já jsem desítky minut nemohl "najít světlo". Hledání světla je v ateliéru součástí ladění se. Já studuji, které co mi k Vám a i k celému focení sedí nejvíce. Jsem v tomhle skoro až posedlý a dovedu hledat opravdu