Asistentky

Fotky, které vidíte jsem nefotil. Fotily je moje „asistentky“, kterým jsem půjčil foťák a fotky pak jen upravil, aby pasovaly do nádechu svatby.

Dospělý, když mu dám foťák jen podržet, zaujme postoj „držím korunovační klenoty“ a když to pustím, můj život končí. Děti to neřeší. Než se tak stane, všímáte si na těch človíčcích, jak vás se zájmem sledují a občas se i zeptají co je co a na co. Odpovídáte. A pak posunete hru na úroveň výš:

„Chceš si ten foťák půjčit?“

Přichází záblesk v jejich očích (souběžně tatínkům většinou blesklo v očích něco jiného, když viděli na krku dcer foťák za 100 000,- ).

Poprvé, když jsem půjčil náhradní foťák, bylo to ze soucitu a snahy udělat radost znuděné duši. Nejednou má stroj, který ji tak zajímal, s ním i funkci a vidí, že ji někdo věří. Je potřeba nezklamat a tak se do toho opřela.

         

Na konci svatby jsem si zase foťák vzal s tím, že se nechám překvapit obsahem. Fotky ale nebyly vůbec špatné na to, že asistentka věděla jen, kde se mačká spoušť, přibližuje a oddaluje. Pokus byl úspěšný a tak jsem to o pár týdnů později udělal zas. Opět pro tu radost z důvěry a funkce a pak už i ze zvědavosti, jestli to tam bude zase. A co tam bylo?

Fotky od dětí mají úplně jinou perspektivu, ze které vidí svět a jiné zájmy, které táhnout jejich pozornost. To vše se ve fotce odráží.

Co ale považuji za zásadní? Jedna z odlišností, které fotky vytvořené dětmi mají je, že dospělí se nechají dětmi fotit úplně jinak, než od profesionála. Teta neteři neřekne „Mě nefoť, to ti praskne čočka!“. Teta to bere jako bezvýznamnou hru na „jakoby focení“ (co jiného by taky dítě mohlo dělat, než si jen hrát) a vyplázne jazyk. Na takové fotky si já musím počkat (až projdou svatebčani několika koly panáků a celý svět se pro ně stane taky hrou).

Je takové chování dospělých jen „hrou na děti“, nebo se na chvilku otevře okénko, k přirozenosti a svobodě sebevyjádření? Můžu docílit stejného účinku i já? Možná cíleně skrze řízenou hru. Jinak řečeno, zadat úkol, kdy si má dospělý na okamžik na něco třeba hrát. Například u nudných skupinek zadat úkol „teď dělejte stromy“, nebo „fotka v beztížném stavu“. Udáte rámec, který legalizuji jinak nepatřičné chování. Focený pak má pocit, že plní úkol hrát si na něco, že to přeci není on. Ale ať budeme dělat cokoli, vždy to je naše vyjádření, jsme to my.

Je to zajímavá oblast, kterou zkusím víc rozvinout. Rozhodně budu u sebe vždy mít i náhradní foťák, aby mi se zachycením autentičnosti mohl někdo povolanější pomoc.

PS: Po pár měsících od svatby jsem zjistil, že jedna z nich začala chodit na fotografický kroužek a že ji focení opravdu chytlo. Nevím, jestli mi za to je vděčný i tatínek, protože to není levný koníček.