Přišla mi knížka, kterou jsem si pořídil, abych si rozšířil jógicko-mystické techniky sebepoznání a z něho plynoucího poznání podstaty reality.
Skoro v prvním odstavci je úkol. Upřímně se zeptat sama sebe, proč techniky a učení chci vlastně znát. Odpovídám si už asi zautomatizovanou odpovědí, že hledám pravdu. Tím jsem to krásně vznešeně uzavřel.
Teď (00:12), jsem musel vstát z postele, abych pokračoval. Nějaká, krutě upřímná část mě, se zeptala na doplňující otázku.
„A proč chceš znát Pravdu?“
…a tak se přiznávám.
Pravdu hledám ze strachu. Nic vznešeného. Ale je to tak.
Chci se zbavit nejistoty z budoucnosti. Jak to bude, až zestárnu? Co rodina, práce a zdraví?
Člověk hledá jistotu, že vše může být dobrý a obavy jsou zbytečné.
Na druhou stranu, to je obhajitelný důvod, proč hledat. Rád bych našel důkaz, že to opravdu může být stále dobrý, třeba jako teď.
A mohl lidem okolo mě říct, že se taky nemusí bát, že knihy nelhaly.
Nyní ráno (6:25), mi do meditace vklouzlo třetí již milostivější „Proč?“.
„Proč se toho bojíš?“
„Protože neznám Pravdu, ještě jsem nenašel důkazy. Až budu vědět, přijde klid.“
„Co jsem zatím našel?“
„Nic….„
Ale s tím NIC vlastně přichází bezdůvodný a prohlubující se klid. Hloubka, ticho, klid.
„Tao, které má jméno, není Tao.“
Lao C´
„Nic Tam nehledej, nic Tam není.“
Fr. Drtikol
Nejnovější komentáře