Rituální masáž a vědomé BDSM

Roky nejsem „ezo“. Hry na andělíčky a kněžky mě moc neberou. Natož uvzdychané rituály šamanských samouků z Horní Dolní, kdy se účastníkům orgasmicky otevírá pusa jen při pohledu na misku kakaa od Orionu (naši čokoládové hvězdy). Pár takovým divadel jsem už viděl a není to nic, co by ve mně zanechalo hlubší dojmy. Jsem spíš průzkumník vědomí a jeho končin. Ale….

Vracím se nyní zpět, do zeleného přítmí salonu Dotknu se. Přeskočím omáčku o tom, jak v komůrce nebylo světlo, prostě nebylo! Jedno okno, které bylo potřeba ještě zatáhnout, aby přítmí otevřelo svou náruč a tajemné mystérium naplnilo vzduch.

Vlastně to přeskočit úplně nemůžu. Stojím tam bezradný ze světla a sleduji Moniku a její, klientka zní divně, takže Moniku a Aničku. Dva děje se tam dějí. Já sunu své světlo, které má porazit tmu. Tu tmu, která vím, že tam musí být, aby se vše nedělo jen na oko, aby to bylo skutečně prožité. Souběžně s tím se rozbíhá cesta do hlubin dvou duší. Kadidlo nasytilo vzduch. Já se snažím fotit, nerušit.

Tma vítězí. Zhasínám a přijímám fakt, že lepší horší kvalita snímku než kvalita prožitku, který na fotce má být. Bude to šumět…

Do tohoto okamžiku jsem byl pozorovatel. Nyní jsem netušíce prošel skrze závoj světů a začal se stávat aktérem. Nikoli, že bych masíroval či slovně vedl. Ale prostor se prolomil a já si uvědomil, že i já tam mám svou roli, své „úkoly“. Můžete si to představit jako ingredienci, dílek skládanky, sklíčko ve vitráži, které je součástí obrazu.

Mé rty si začaly tichounce pohvizdovat melodii. Stejnou jako zní v nejsilnějších momentech během focení Nahých duší. Měním i hudbu na svou. Je více zemitá.

Stále fotím. Ale je to už takový „let kondora“, který doprovází dvě ženy při rituální masáži, při dějích, kterým úplně nerozumí, ale cítím jejich sílu. Aničce se mění rychlost dechu, tělo se ve vlnách propíná a uvolňuje.

Nevím, co se uvnitř holek dělo. Musím ale říct, že po dlouhé době jsem potkal člověka, kterému jsem rituál věřil. Monika v sobě má jistý druh síly. Ukonejší vás, aby se Vás tak jemně mohla ovládnout. A jakmile Vás má, pomůže Vám něco tíživého odevzdat. Cosi, co sami odevzdat neumíte.

Po skončení tohoto něžného rituálu mělo přijít smočení nohou v temnějších vodách. Měla zavládnou důtka. Takový ten roztřepený kožený bičík. Vítejte v komnatách vědomého BDSM.

Přiznám se, že takto rozporuplné pocity jsem už dlouho neměl. Něžně zemitý rituál šel stranou, etnická hudba taky. Jestli jsem výše psal o tom, že Monika někoho léčivě ovládla, tak zde mě napadá jediné „zmocnila“. Jako, když luskneš prsty, tak tam nad svou „obětí“ stálo zosobnění temných a divokých ženských sil v jejich spalujícím a ničivém aspektu. Drobná, hubená žena se proměnila v běsnící bohyni Kálí.

Prý to je léčivé. Tedy pro ty nejzabedněnější tlustokožce, kteří potřebují opravdu silný kalibr, aby mohli něco začít cítit.

Začne to jak hra, nevinná hra. To vidíte na očích. „Chvilku si zahraju na podřízenou a pak zase půjdu. Je to jen sranda. Cha cha cha“. Ale ty druhé oči začínají plát tak nějak víc, je v nich zkušenost. Že takhle to prostě chodí. Predátor tančí okolo své kořisti, kruhy se zužují. Pak se najednou podíváte zase do těch druhých očí. Snažíte se v nich najít tu legraci. Ale terapie podřízením začala. A tak jsem v jemných gestech tváře a očí četl, jak se děs z mizící kontroly mísí se slastí a vzrušením z odevzdání se. Bojím se, že zahlédnu třeba jen náznak zoufalství a volání o pomoc.

Tak jako jsem se předtím ochotně stal součástí, tak zde se držím, jak jen to jde v roli nehodnotícího pozorovatele. Ale jsem tam, jsem součástí ať chci nebo ne. Mě jsou směřovány Aniččiny pohledy. Uklidňuji se, že zatím nezaznělo záchranné slovo „červená“, která vše stopne. A tak dál sledují proces, kdy Anička podniká sebepoznávací cestu, kam až polibky důtky nechá sama zajít.

Jako vše, tak i tato léčba se přehoupla do svého klidného závěru. Krev netekla, Anička klidně odpočívá. Já mám konečně čas tuhle dokumentární práci rozdýchat. Pro člověka, který se na násilí nemůže koukat ani ve filmu to byla silná dávka.

Jako jsou různí lidé, jsou i různé cesty. A tak jediné, co k tomu můžu napsat je, že to bylo opravdové. Fotky vznikly velmi silné. Snímky s pohledy a tak, sem dávat pro velkou intimitu okamžiku nebudu. Koho to tudy táhne, tak mohu doporučit, běžte si Moniku zažít na vlastní kůži.