Už jsme někdy přemýšleli kdo jste? Či z čeho pramení to, že existujete? Já hledám denně. Meditace v mém pojetí je vlastně psychologií v nejčistším slova smyslu.
Neradím se s anděly, necpu se do 5.dimenze, ani nehledám svůj galaktický dvojplamen. Prostě jen jdu zpět po niti skrze bludiště nánosů a hledám odpověď na otázku „Kdo jsem?“. Nespojujte proto meditaci nutně s náboženstvím či ezoterikou. Říkejte tomu třeba zvědavost s bonusy.
Předevčírem jsem po dlouhé době „otevřel jedny ukryté dveře“.
Začínám klasicky. Definuji, co nejsem a tím odlupuji slupky:
„Nejsem minulostí ani budoucností…“
(Odkládám vzpomínky i plány. Obavy, naděje…)
„Nejsem tělem …“
(Rozpouštím pocit tělesnosti, zapomínám na něj. Rozšiřuji se do nekonečna)
„Nejsem myslí …“
(Na pár minut ukončuji vnitřní dialog. Zůstává bdělost. Vědomí. Jako dlouhá pomlka mezi slovy)
Vše, co na mě není trvalé a neměnné, odkládám. Je to jen popisem. Mohl bych škrtat do nekonečna, proto přecházím rovnou na:
„Kdo jsem?“
(Čekám, držím postoj otázky. Tiše. Klidně.)
„JSEM“
(Jen TO a propastný klid)
„JSEM“
(Každé slovo, definice čím jsem, by bylo krokem zpět)
„JSEM, který jsem.“
(Ta věta mi něco říká. Pepek námořník a ještě NĚKDO se tak popsal. Možná to je troufalé, ale já taky jen JSEM. Nic víc, nic míň.
„Kam dál?“
Odkládám i slovo „JSEM“. Tu jeho obálku, kterou slyšíme.
Zůstává ESENCE BÝTÍ, plující v prázdnotě, v temném nekonečnu, v tichu. Obklopuje mě konejšivý klid a i já jím JSEM….
Takhle to zní jako banalita. Jasně, že jsem! To jsme každý. Ale když si to prožijete, je to úplně jiný kafe. To je jako bych měl popsat někomu chuť manga, kdo ho ještě neměl (mrkev křížená s pryskyřicí a do sladko-kysela). Musíte si ten čistý pocit zažít sami na sobě. To takových ponorech si říkám, co bude dál? Kam a k čemu se dá dopracovat? Co ještě odložit? Vím, že mě tam nečeká nic děsivého, spíš naopak.
Nejnovější komentáře