Listopad 2019
Proč se na svatbě páry fotí?
Přemýšlel jsem nad smyslem párového focení na svatbě. S děním svatby nemá vlastně nic společného. Je to svébytná část, izolovaná bublinka. Zachytit děj celého dne v jeho momentech a náladách je krásný dokument pro chvíle nostalgického vzpomínání. Proč ale ty párové fotky?
Že si člověka vezmete, tak tím se nic nemění. Ano je to skutečně jen kus papíru a kovový kroužek na prstu. Opravdovou zkouškou vztahu jsou děti. Až se stanete rodiči, tak teprve překročíte další hranici poznání jeden druhého. Jsou to náročné chvíle, kdy už dochází síly, které jste doposud používali pro sebekrotící mechanismy. Až když ten druhý vysílením ukáže svou doposud ukrývanou tvář, tak přicházejí zkoušky lásky.
„Láska není tak o tom, že někoho milujete za to, jaký je, ale i přesto, jaký je.“
Takové to vyhecované váhání než u oltáře řeknete ANO už nebude tím důkazem citu. To až když budete dál milovat druhého i takového, jakým i ve své temnější stránce je. Proč to spojuji s fotkou z té hodinky focení?
Až příjdou náročné chvíle, koukněte se právě na tyhle fotky. Jste tam spolu plní radosti, ideálů nadějí do příštích let. Skrze gesta a pohledy se tam přeneste a připomeňte si, jakého člověka jste si před léty vybrali a jak to u srdce hřálo. Oba jste se ale posunuli, čas, samotný život na Vás nyní zanechal šrámy. Ale tam někde uvnitř musí být i ten, kdo vedle Vás na svatbě stál a Vy jste mu slíbili, že s ním ruku v ruce životem budete kráčet dál, ať to bude jakékoli.
Povedené fotky z párového focení mají podle mě právě tuhle moc, tohle kouzlo.
Přeji Vám, aby i ty Vaše fotky tohle uměly.
Jak pracovat s lidmi
Práce s lidmi je alchymií. Není to o naučených technikách, co na koho zabírá a o manipulaci. Opravdová práce s lidmi začíná uvnitř nás. V minulém příspěvku o „nefocení“ jsem psal o vysypání koše představ, které nás brzdí, abychom vytvořili prázdný prostor pro druhé. Dnes navážu tím, jak s prázdným prostorem pracovat.
Jako ukázku použijeme tuhle malou holčičku. Ano, tu schoulenou v bezpečí na rameni tatínka. V podstatě je to stejné jako většina těch, koho fotím. Jde do nejistoty. Stojí před neznámým neoholeným člověkem, se kterým teď bude muset trávit nějaký čas, i když se na to třeba zrovna necítí. Popravdě si myslím, že ostatní na tom jsou opravdu podobně, každý má své pochybnosti a nálady, ale dle zkušeností už tuší, že se má smát, protože se to očekává a poslouchat instrukce. Tohle se naučit, ji teprve čeká. Nyní je ale krásně čitelná.
Máme tu tedy člověka, osobnost s vlastním temperamentem a zájmy. Pak jsem tady já, jako cizí prvek, který má přestat být cizí. Já pro tento proces mám svůj výraz. Bude to znít možná manipulativně, ale není. Říkám tomu „dostat se do lidí“. Být takový, aby se mi sami otevřeli a já s nimi mohl pracovat na autentičtější úrovni.
Tady přichází na řadu ten volný prostor ve mě. Prostor, který jsem uvolnil pro druhé. Je to moje pozornost, kterou jim upřímně věnuji. Nesmím lidi brát jako hmotu, kterou je potřeba zformovat dle mých představ. U dětí je snadnější, pokud je už někdo cizí neranil když mu věřili. Holčičce nesmíte říct „Tady si sedni, vem si tuhle kytku a hezky se na mě směj.“ A cedit to skrze nastavený přeslazený úsměv. Sice to je fotka, kterou si přeje babička na lednici a asi Vám ji kamarádky vychválí na FB do nebe, ale tohle my nechceme. Nebude tam život.
Prostě si poblíž sedněte, ve finále klidně mlčte. Uvolněte v sobě volný prostor, věnujte jí celou pozornost a s vnitřní radostí tam spolu buďte. Nesnažte se o nějaký falešný úsměv =D a nucenou konverzaci. Vy si tu radost musíte umět v sobě rozdmýchat jako oheň z jiskřičky a pak ji nechat sálat do okolí. Je to cítit v hrudi, v jejím středu a lehce doprava. (Už mám ten bod díky meditacím poměrně vystopovaný, prý tam sídlí duše, nadjá, atmán….).
Když odjíždím na svatby, tak se se ženou loučím slovy, že jedu rozdávat radost a smích. Není to jen fráze. Já to tam opravdu jedu dělat. Nikoli jako bavič, ale jako dárce pozornosti a vnitřní radosti. Někdy to v sobotu ráno dá více práce s tím rozfoukáním, ale pak se chytnu a na konci svatby třeba někdo přijde a poděkuje mi už jen za to, že jsem tam. Aniž by viděl fotky.
Ale zpět na louku k holčičce. Nyní má Vaši pozornost a cítí , že jste tu v tento okamžik pro ní a dokonce si to užíváte. Dospělí to jistě pocítí aspoň na podvědomé úrovni. Držte to a čekejte. Ona nevydrží být pasivní, nebojte, nikdo to nevydrží =D. Sledujte její pohled a jemná gesta. Život přichází do fotky.
blíž
ještě
Už jste kamarádi, i když se vlastně neznáte.
U dospělých je potřeba překonat bariéry, kterými se sami obalili (strachy, bloky, představy o sobě a výsledku, sebekontrolu….a …..). Komunikujte, ale netlachejte. Moment, kdy jste uspěli, poznáte. Najednou focení plyne samo a když na to příjde, tak už nemusíte říkat nic, jen sledovat a zaznamenávat, co se před Vámi děje. Děti si začnou hrát, nebo i Vás zapojí do hry. Dospělí prostě roztají.
Opravdu a nezbytně nutně v sobě musíte mít ten prostor pro druhé a radost z toho, že tam spolu jste, jinak Vás čeká štelování, instrukce, přemáhání. Já tyto fotky potkávám často. Jsou to ty reklamy, na „šťastné rodiny“. Osobně, když v sobě zkoumám pocit z nich, tak tam něco dře, něco chybí a často plno věcí přebývá (dekorace, které mají vyplnit to prázdno). Ale asi i to lidi chtějí, proč by se to jinak dělo, že? =D Já to ale nechci. Proto nemám rád skupinové fotky ze svateb, kdy se přetahuje o ženicha a rodinné fotky s tím vším okolo, co zrovna letí.
Ono i během focení se mnou zákonitě vznikají aranžované snímky, kdy řeknu, kdo kde a jak má být. Za prvé je lidé také očekávají, i protože je někdo očekává od nich. Za druhé se je dá použit jako odrazový můstek pro autentickou situaci. Jen musíte být pozorní. Lidé nevydrží být stále strnulí. No a za třetí, je to taky část času, kdy můžete rozdávat pozornost a svou vnitřní radost. Plody své práce budete sklízet v mezičasech. V prchavých momentech mezi instrukcemi.
Někdy příště a spíš v rubrice o práci s realitou a naši energetikou sepíšu víc o práci s tím centrem v hrudi.
Tak už víte, jak na to a teď to dělejte. Nejen u focení, stále 🙂
PS: holčička byla napůl Američanka, takže komunikace šla hlavně mimo slova.
Žádný krok k lepší fotce
Jestli Vám můžu poradit, jak posunout fotky o krok dál, tak to bude rada:
„Zbavte se mylné iluze, že je potřeba cokoli, někam sunout.“
Představa o tom, že se musíte zlepšovat Vás staví do pozice, kdy jste teď nedokonalí. A s tím přichází i trápení. Přestaňte se soudit a porovnávat. Budoucnost tady není, jste tady a teď, takoví jací jste. Přijměte to a s tím pracujte. Foťte tak jak nyní nejlépe dovedete. Ale jinak buďte prázdní. Taoisté tento stav pojmenovali „wu-wei“ (nedělání). Ukliďte si v sobě. Vysypte ten koš domněnek, jací byste měli být, jací nechcete být, jaký má být ten, koho fotíte, jak má stát, jak se má tvářit, co je na něm špatně …. Vše pusťte. Vytvoříte tím prostor pro přirozenost, skutečnost, bytí. Udělejte to aspoň vy, každé místečko se bude hodit. Jen je potřeba to ustát.
Ideálním stavem pro oba je stav „já jsem“. Nic víc. Nic ve smyslu „já jsem fotograf“, „já jsem maminka dvou dětí“. Ty to role Vás omezují. Takže jenom „Já jsem.“
Myslím, že se čistota zrcadlí v očích. Bezelstný čistý pohled dětí je toho důkazem. Není tam žádný závoj, který by jas tlumil. Ještě nemusí nic hrát. Buďte jako malé děti a pokud někoho fotíte, umožněte to i jemu.
Skoro každé focení mi začíná tím, že mě lidi ujistí, že to s nimi nebude lehké a že jim musím říkat, co mají dělat. Proto jsou začátky takové krkolomné. Já lidem říkám, co mají dělat, kde mají být. Ale hlavním cílem je postupnou prací odstranit pocit, že je potřeba být instruován jak být.
- Nesuďte se, „pokrok“ příjde sám, plynule, v pravý čas.
- Milujte lidi, takové jací jsou a sebe samozřejmě taky 🙂
- Nesnažte se kopírovat, není to Vaše cesta. Inspirujte se, ale stále buďte sví.
Když občas nahlédnete do mého blogu, tak věřte, že se tady jednou objeví několik technik, jak tohoto „nefocení“ dosáhnout. Jak z oblastí šamanismu, tak východních směrů jógy. Neříkám, že to plně ovládám, ale snažím se tím žít.
Ohni si svůj svět
Jak jsem chtěl skleník
Aby člověk začal cvičit, tak musí mít motivaci. Aby se chtěl vydat na cestu za hranice běžného světa, je potřeba ho lapit do pasti. Já Vám teď tady nastražím onu návnadu. Bude to můj oblíbený důkaz, že realita je tvárná jako těsto.
Léta páně, už nevím jaká, jsme měli rekonstruovat byt. Jsem poměrně botanik, tak mým snem bylo, pořídit na střechu místo terasy celoroční, vyhřívaný skleník o rozloze 28m2. Sny se nejlépe uskutečňují, když jdete štěstíčku naproti a realitu si ohnete k obrazu svému. Jak se to dělá? Je to prosté, musíte si to představit, jako by to už bylo. Vy tam musíte skutečně být, teď! Je to tak prosté, jak to zní. Vizualizace ale musí být komplexní. To znamená, že se tam všemi smysly přenesete.
V meditaci jsem ulehl na lehátko v obrovském světlém skleníku, kde se ve vlhkém vzduchu mísily vůně rostlin a půdy. Světlo mi skrze skleněné stěny a strop svítilo do očí. Cítil jsem své oblečení a pevnou hmotu lehátka. Občas jsem usrkl zeleného čaje. Jediné, co nebylo vyřešené, byla zvuková složka.
V tu dobu jsem měl na zkoušku ,a skoro ze srandy, zaslaných pár snímků aktů v poměrně prestižní soutěži v časopisu Reflex. Tak jsem jako zvukovou kulisu použil telefonický rozhovor s redaktorkou Reflexu o tom, jak jsem soutěž vyhrál. Nyní jsme tam skutečně byl se vším všudy.
Bylo krajem léla a já toto cvičení začal skoro denně opakovat. Rekonstrukce zatím probíhaly jen teoreticky na papíře a v našich hlavách. Během jednoho rozhovoru s architektem jsme zjistili, že můj vysněný/vymeditovaný skleník by vyšel na 500 000,- a měsíčně by nás udržení tropické teploty v zimě stálo 40tis. Tak tedy nic. Meditovat už nebylo potřeba, protože tohle bylo až moc velké sousto.
Uteklo léto a já jsem jel odfotit zakázku na Moravu. Jednalo se o teambuldingovou akci společnosti OVB, kdy měli po víkendovém semináři účastníci přejít přes uhlíky. Aby to tihle manažeři a obchodníčci zvládli, tak tomu grilování chodidel předcházelo několik hodin teoretických připrav (vlastně také o tom, jak je realita tvárná). Všechny semináře probíhaly na obrovském zrekonstruovaném zámku a to konkrétně na jeho nádvoří, které bylo kompletně zasklené. Prostě skleník par excelans. Fotím, fotím, když tu najednou se mi rozdrnčí v kapse telefon. Zvednu ho a z druhé strany se ozve ženský hlas, který se představí jako redaktorka Reflexu a gratuluje mi k výhře 1. místa v soutěži a získání nového notebooku. Poděkoval jsem rozloučil se povzdechem, že jsem ale chtěl skleník.
Moje fotka pak prolétla republiku na titulních stranách…..skleník ale nemám stále.
Podezřívám se, že při té urputné snaze vymyslet sedící zvuk, tak jsem až příliš pozornosti upnul tímto směrem a skleník tím posunul do pozadí. A nebo bylo pro mou realitu snažší zařídit výhru než skleník za půl mega. A nebo cosi vyššího uznalo, že v danou dobu by mi splnění přání přineslo spíš víc starostí.
Vše je tak jak má být. Možná tam někde ten skleník ještě čeká. Říkáte si, že to byla náhoda? Nejste už moc velcí na to, abyste ještě věřili na náhody?
Jak se to tedy celé dělá
- Předem si dobře promyslete, co chcete a jaká situace vám to bude potvrzovat. Musí to být stav, kdy se vám to právě plní, nebo už se to stalo. Klidně to může být i situace, která přání potvrzuje nepřímo.
- Lehněte si co nejpohodlněji, aby vás nic netlačilo a nerušilo.
- Věnujte pár minut uvolnění svalů celého těla.
- Začněte vizualizace smysl po smyslu. Klaďte důraz na hmat, to ten vás ukotvuje v realitě. I chutě a pachy jsou důležité. Nezapomeňte na emoce – radost ze splněného přání.
- Vydržte ve vizualizaci alespoň 5-10min.
- Kdo by rád práci podpořil, tak cvičení dělejte venku a do svého solar plexu (těsně pod hrudníkem) nasávejte energii ze slunce. Indiáni této energii říkají yachay. A splnění každého přání je jako nádoba, kterou je potřeba naplnit touto energií. Doporučuji ve fázi po uvolňování a i po vizualizacích.
- Celé cvičení dělejte tak 1x týdně.
Sami si určete jak náročné vaše přání je a kolik energie mu chcete věnovat. Jako vše, to má ale háček. Nedoporučuje se urputnost. Nesmíte to prožívat a cvičit jako by vám na tom závisel život. Netlačte na pilu. Ideální je být ve stavu, kdy vám splnění je v podstatě jedno. Prostě si hrajete a nikomu neškoďte. Přílišným lpěním totiž vytváříte nadbytečný potenciál a ten často vyvolá protireakci jakého si hlídacího mechanismu a přání se pak obtížněji plní. Jednou to rozeberu víc.
Co ještě ovlivňuje míru úspěšnosti realizací vašich přání? Je to zanesení vašeho biopole těžkými energiemi (viz článek), všeobecně množství energie, kterým disponujete, a pak vnitřní programy a bloky, kterými si sami házíte klacky pod nohy. Něco jako, když byste se chtěli stát slavnými a žádanými fotografy a přitom v sobě nesli větičky o tom, že neumíte fotit a že sláva kazí charakter.
Funkčnost techniky si ověřuji stále. Časem přidám další důkazy o tom, že jsme pány svých realit. Jak se to dá využít ke zlepšení svého focení? Zapojte představivost 😀
PS: Představte si, že v Andách toto cvičení dělají šamani a představují si, v jakém světě by chtěli, aby žili jejich děti.
Článek O mé představě vztahu vědomí a těla
Doplňující článek o teorii prostoru variant:
Svoboda, ze které mrazí.
Shaking – očistné natřásání
K natřásání mě přivedl můj švagr, který je skutečný doktor čínské medicíny, co v Číně studovat řadu let (ne jako zdejší rychlokvašky s pár víkendovými kurzy). Shaking je jednoduchá technika ze systému Qi gong, kdy stojíte a prostě se natřásáte. Cílem je se zbavit stagnující chi.
Při studiu technik andského šamanismu jsem narazil na techniku vnitřně značně podobnou. Jmenuje se hucha mikhuy (trávení těžké energie). Zde se jednalo čistě o vnitřní práci bez fyzického pohybu. Já jsem tedy spojil Čínu s Peru a lehce doplnil o drobnost z evropské mystiky (zní to divně, ale myslím, že ten prvek má velký vliv na výsledek). Někde si v klidu stoupněte (já si nastavuji na mobilu časovač na jednotlivé fáze= 3x6minut, abych nemusel myslet na čas. Najděte si aplikaci, která Vám dá sama po určité době vždy znamení a pokračuje sama).
1. fáze – aktivace centra síly
- Představte si tedy své energetické tělo, jako vajíčko rozprostírající se okolo vás na rozpětí paží. Začněte se lehce natřásat jako na videu a to až do úplného konce celého cvičení.
- Snažte se přenést svou pozornost do oblasti cca 2 cm pod pupkem. Která je asi nejcitovanější ve všemožných systémech energetického/spirituálního cvičení (hara, dantien, pupeční čakra, svadhistana, quosqo). Představujete si tu oblast jako světelný vír, který má svůj zdrojový bod v páteři. Zde je ta mystická část. Vír může zářit jak moc chce na všechny strany, ale ten prvotní bod je temný, jako střed černé díry. Je to okno do absolutna/k Bohu/k prvotnímu zdroji. Jestli znáte Rasputina, tak ten prý při svém učení v ortodoxních klášterech pracoval s technikou „Zření Boha v břiše“.
(Obrázek je jen ilustrační jak a kde si centrum najít. Cvičte ve stoje)
- V této fázi se snažím, co nejvíc přenést vědomí z hlavy do tohoto bodu a rozzářit ho aspoň do prostoru aury.
2. fáze – trávení těžké energie
- Vědomím začnu prozkoumávat své tělo a auru. Hledám místa, která nejsou čistá, kde mě něco bolí a trápí, kde je těžká lepivá energie. Jakmile na nějaké místo narazím, nechám vše nasát do centra v pupku, jako do energetického žaludku. Samo natřásání pomáhá rozvolňovat bloky. Představujte si to, jako když se drolí hroudy hlíny, praskají krusty nánosů, které bránily energii proudit a zářit.
- Můžete čištění dělat intuitivně, ale také systematický – třeba od hlavy až k chodidlům.
- V momentě, kdy mám pocit, že je centrum už plné (jako u fyzického žaludku), tak mu zadám, aby vše strávilo. Docela pěkně se mi to představuje jako tavící pec v břiše. Dobré je se „nepřežrat“. Někdy je dle šamanů množství těžké energie takové, že to netrénovaný žaludek nedá.
- Stejně jako u fyzického trávení, tak i zde se energie/potrava rozděluje na dvě části. Živiny, ze kterých získáváme sílu pro život a pak nestravitelné zbytky určené k vyloučení. V rámci cvičení tedy přeplněný pupek začne těžkou energie přetavovat na ještě použitelnou sílu, kterou si necháváme, a pak nestravitelnou, která se bude hromadit někde v dolní části našeho biopole.
3.fáze – „součást celku“
- Nyní otevřete vrchní část svého energetického obalu (aury) a nechte z vesmíru přitékat zářící čistou energii. Představte si jak se napojujete na silný zdroj energie. Já používám představu obrovského slunce ze kterého jde zářící paprsek světla. Tato síla zaplňuje „díry“ po strávené energii, každou buňku těla. Nechte se takto dobít vesmírem.
- Otevřete spodní část aury a nestrávené zbytky extra těžké energie nechte odtéct do země. Můžete začít cítit i nasávaní, jak si vás Země lehce přicucne a pomůže Vám se „odpadu“ zbavit. Vše jí jako dárek pošlete. Ona si Vaši těžkou energii ráda vezme a promění v něco použitelného (jako kompostování). Na oplátku za Vaši energii Vám Země dá svou sílu, kterou nechte vtékat vzhůru a zase Vás dobíjet.
- Až budete opět plní, tak tok energie ze Země nepřerušujte a nechte ať plyne skrze Vás do vesmíru, ze kterého jste si brali za začátku. Tím se kruh uzavírá, závazky jsou splaceny, Vy jste součástí celku, který si navzájem vyměňuje energie. V Andách se tomu říká Ayni.
- S rytmem nasávání a vysílání si hrajte dle svého. Já jedu v rytmu: nádech – čistá energie dovnitř, výdech – těžká spodem ven. Docela mi v udržení pozornosti pomáhá zapojit zvuk. Dovnitř vstupuje energie se zvukem Ohmm (hommm) a ven jde se zvukem SA (saaa).
- Po zapípání budíku pomalu tlumte natřásání, jako by se uklidňovaly vlny na hladině. Až do úplného klidu. Nyní jen stůjte a pozorujte, co se v těle děje, co cítíte.
To je konec cvičení.
Ještě bych měl napsat, že dle jistých zdrojů je centrum v břiše nějak odpovědné za naše místo ve společnosti a vztah s druhými lidmi. Já to vnímám tak, že když ho máte silné a čisté, tak Vás mají lidé rádi a vyhledávají Vaši přítomnost. To se vždy hodí.
Začněte klidně na menších časech a postupně přidávejte. Tak abyste vše v klidu prošli a zároveň se nezačali nudit. Rozmanitost by mohla pomoc s udržením koncentrace.
Zřejmě pupek nevycítíte hned při prvních cvičení, ale postupem času začnete cítit žhnoucí kotouč, který se může otevírat a zavírat dle vůle a potřeb
… Vydržaj pioněr a vono to půjde 😉
Doporučuju pročíst pojetí těžké energie
Co je hucha – těžká energie
Pokud chcete na svém životě něco začít měnit, je potřeba se nejprve zbavit nepotřebného. Udělat si místo pro nové a svěží. Proto bych zde chtěl rozebrat problém těžkých energií.
Na andském pojetí energií se mi líbí jedna věc. Není zde to naše černobílé škatulkování. My jsme se vším hned hotoví. Pokud nám to škodí, tak to je špatné, pokud prospívá, tak dobré. Zkuste se na to podívat v širších souvislostech. Použijeme jako modelový příklad hovno. Ne lidské, to by bylo sprosté o tom tak psát. Představte si hovno psí, těch je všude dost, tak to nebude asi taková hrůza. Abych se tady moc nezahovnil, tak budu používat zkratku „H.“ Tedy „H.“ vzniká jako vedlejší produkt životně důležitého mechanismu získávání živin z potravy, což je super pozitivní věc. Najednou ale z toho vypadne vedlejší produkt, který už psík nepotřebuje a my, pokud ho objevíme na botě, tak si taky radostí nevyskočíme. Takže v našem pojetí je „H.“ negativní. Ale ejhle. Ono může být vítaným zdrojem dusíku pro rostliny, obědem pro mouchy, plísně, bakterie. Tahle sebranka najednou „H.“ vidí pozitivně. No a to samé platí všude. My dýcháme kyslík, který už nechtějí stromy a dáváme jim svůj CO2. Když se vrátíme k pojmu huča/těžké energii. Není to tedy energie zlá. Je to prostě něco, co už nepotřebujeme, čeho je dobré se zbavit a to ideálně v rámci reciproční výměny (vzájemně prospěšné). Jistě se najde někdo, kdo po ní skočí.
Kde tuhle huču můžeme najít? Máme s ní upatlané své energetické tělo. To si představte jako známé barevné vajíčko – auru. V Andách mu říkají „poq´po“ a není to jen obal okolo Vašeho těla, prostupuje jím. Hucha vzniká jako výsledek neharmonických vztahů, nízkých emocí, myšlenek….jak vašich, tak i od ostatních. Navzájem se tady špiníme a zatěžujeme. Jsou to i energetické otisky z minulosti. Ať je to co vše je to. Je dobré se toho zbavovat. Stejně, jako si čistíte zuby, sprchujete se a děláte „H.“, tak i na úrovni nehmotné je potřeba dělat hygienu, abyste nezahnívali a nesmrděli druhým. V Andách mají za tisíciletí vysledované techniky jak se nepotřebné energie zbavit. Obvykle jí odevzdávají Zemi – Pachamamě, ale i vodě, Slunci atd. Já používám Zemi, která je jako obrovský kompostér a vaši těžkou energii ráda příjme a zpracuje ji. Ve světě šamanů je vše živé, vše má své vědomí a je součástí nekonečné výměny energií. Když odevzdáváme huchu Zemi, není to vynášení koše, je to dar, je to poskytnutí jídla. Ona to ráda udělá a na oplátku Vám dá své dary.
Šamani vidí huchu jako tmavé, lepkavé chuchvalce, temné skvrny, smítka, ostré hroty… a to vše rozmístěně ve vašem poli. V čínské medicíně je pro huchu ekvivalentem stagnující qi/chi. Energie, která blokuje plynulost toku ve energetických drahách a způsobuje tím disharmonie – zdravotní problémy fyzické i psychické. Dál se Číňani nedostali. Protože je vše spojené a není rozdíl mezi tělem a světem, tak pokud máme těžkou huchu na špatném místě v našem energetickém poli, tak se její vliv projevuje i v různých oblastech našeho života a světa. Zašpiněná hruď může znamenat jak riziko infarktu, stejně tak i problémy ve mezilidských vztazích. Nebo, když se někomu nedaří přitáhnout si do života hojnost, tak by měl začít očišťovat pupek. O jednotlivých oblastech se rozepíšu někdy příště.
Poslední dobou vnímám jako druh huchy i naše mentální vzorce a programy, kterými si kazíme život. Už jste někdy přemýšleli o tom, do jaké míry je váš svět a jeho chod určen nějakou stupidní myšlenkou? Máme toho v hlavě mraky a sami si tam neustále nakládáme. Pro představu pak vět „peníze kazí charakter“, „to jsme ale pitomec“, „za tuhle práci si mohu říct pouze xxx“, „jsem alergik“. Jsou to takové mikro programy, které naoko jen popisují realitu. Co když jí ale tvoří? Nic není pevně dáno. Poslouchejte se víc, čím se zaklínáte? Sledujte problémové oblasti života.
Na odstranění těžkých energií denně používám tyto techniky:
- Saminchukuy a shaking čili natřásání se
- Hucha mikhuy – trávení těžkých energií.
- Čistotu slova
Jako u všech technik není dobré upínat se na okamžitou změnu. Jak jsem zatím mohl poznat, jedná se o drobné změny reality k lepšímu. Na první pohled nepostřehnutelné, ale s odstupem času zjistíte, že se něco změnilo a že se vám žije lépe.
Jako velice účinné považuji šamanem vedené ceremonie s ayahuaskou. Tahle meducína z vás vyrve věcí, že se nebudete stačit divit. Jen si u toho dost ublinknete a uděláte třeba i nekotrolovaně nějaké to „H.“
Vztah těla, vědomí a světa
Teoretická omáčka o tom, jak myslím, že funguje svět
Tohle celé můžete brát buď vážně, nebo jen jako nějaké paradigma, které mi dovoluje plně provádět cvičení přesahující rámec modelu světě založeném na hmotě. Stále jsem člověk platící daně a nakupující chipsy na večerní mlsnou. Pojďte tedy do ohrádky mého cvičebního paradigmatu.
Z určitého úhlu pohledu svět dělíme na hmotný a nehmotný. Naše vnímání hmoty je ale pouhou sdílenou dohodou, kterou všichni v různé míře dodržujeme. Vše, co je, je jen energie a informace. Jen o něčem máme dohodu říkat, že toto je hmota a něco jiného je třeba jen nehmotná myšlenka. Já myslím, že VŠE je energie. Může to být ta enegie chi z tradiční čínské medicíny, která koluje po vašich energetických drahách. Ale je to také ta energie, ze které je utkán náš svět. V podstatě v tom není rozdíl. Do toho zde je vědomí, které to pozoruje a na něco si hraje. Žijeme tedy v neustálé hře přelívání se energií v Andách se jí říká Puklay.
Abychom mohli tuhle hru hrát a na plno si ji užít, obléklo si naše vědomí soubor energií, kterou pak začalo považovat za hmotné tělo, protože díky tomu je ta hra větší vzrůšo. Máme tedy tělo, které neexistuje a to se snaží přežit ve světě, který také neexistuje. Do toho máme své radosti a starosti, potřeby, role a osudy, nemoci, vztahy a to vše považujeme za reálné. Ono to díky té víře reálně je. Ale nemusí 🙂
Tělo a jeho stav je odrazem našeho vnitřního stavu – psychického, spirituálního, energetického… Jakmile pozměníme stav na „nehmotné „úrovni, odrazí se to i ve hmotě. Na tomto je založená nejen čínská medicína. Rozproudíte energii v té a té dráze a najednou nemáte zácpu. V šamani jdou ale dál. Všichni už jsme slyšeli, že svět je našim zrcadlem. Svět nám zrcadlí náš „vnitřní“ stav. Pokud jsme veselí, směje se i svět. Když vstaneme „zadkem napřed“, čeká nás i den blbec. Pokud nám něco vadí a dáváme tomu tím svou pozornost, tak se nám to neustále děje. Máme tedy vztahy:
- Náš vnitřní svět se odráží na našem zdraví.
- Naše vnitřní nastavení se zrcadlí i v okolním světě.
- Tělo i svět jsou energie. Není v nich rozdíl. Hranice je pouze imaginární.
- Vědomí ovládá energii.
- Vědomí ovládá jak tělo, tak i svět.
Z toho nám vychází, že jakmile vyřešíme své vnitřní problémy, tak se nám nejen přestanou odrážet na zdraví, tak i v životě. Když toto pochopíte a začnete to žít, tak jak říkám, svět vám změkne. Já se snažím, aby můj svět byl co nejměkčí. Něco jako modelína, ze které si uplácám, co jen budu chtít. Zní to krásně, že? Ono taky je. Je tu jeden velký háček. Jsme obaleni nánosy, které jsme si sami vytvořili, nebo se na nás nalepily z okolí. Vraťme se k alegorii zrcadla. Jaký vzniká odraz ze špinavého zrcadla? Rozmazaný, deformovaný, nehezký, upatlaný. Aby jsme žili v co nejhezčím světě, je našim úkolem se té špíny zbavit. A to je první pilíř, mých doporučení, jak zlepšit život. Šamani v Peru říkají tomuto energetickému balastu „hucha“ (huča) čili těžká energie. Když se ji zbavíte, budete žít rázem v jiném světě. Ono to ale moc rázem nejde 🙂 Zbavování se energie hucha je jedno z mých denních cvičení, které bych Vám rád postupně popsal. Celá hra není ale pouze o čištění, to by byla asi nuda. Tam kde existuje odevzdávání, musí existovat i přijímání a následně práce s energií a realitou.
Jaká témata bych rád zpracoval?
- Hucha a haraburdí z podvědomí
- Techniky čistění těžké energie
- Doplňování energie
- Práce s realitou a záměrem
Roky mě zajímá šamanismus a jeho techniky práce s vědomím a energií. Proto budu vycházet z peruánského systému Mosoq karpay, který mi zatím sedl svou filosofií nejvíc. Jsem jen člověk, kterého to zajímá. Možná jsem na tom i hůř než plno z vás. Určitě zde nechci poučovat z vyšší pozice, nějakého „zkušenějšího“. Sám se plácám v meditacích, tréningu koncentrace a boji se svými programy. Důležité je, že to ale dělám, já tím žiji. Se šamany jsem se potkal a měl to štěstí, že jsem mohl poznat účinky jejich práce při ceremoniích s posvátnou ayahuaskou (zde mám fotky) Ale neumím španělsky, takže veškerá teorie vychází z knih. Nic není konečně platné, vše se může změnit. Vyvíjím se, měním názory, zkušenosti, sebe. Co zde na stránkách budu sepisovat jsou nástroje mé cesty, třeba něco využijete i na té Vaši.
O focení aktů venku
Nahota a příroda jsou magickou dvojicí.
Nahý člověk se stane opět součástí přírody a ta mu navrátí část jeho síly, čekající uvnitř na svůj čas pod prachem civilizace. Příroda tě bude vést. Stačí se jen naladit, ztišit a nechat se unášet napojování se na naše dávné kořeny. Obavy a předsudky nech na hromádce spolu s oblečením.
Je to naprosto jiný druh překročení své komfortní zóny. Divokost v ateliéru se vedle extatických pohybů spolu s větrem stane takřka prázdnou. Svléknout se uprostřed přírody vyžaduje větší odvahu, která ale nezůstane neodměněna.
Tep kamenů je pomalejší, ale stojí za to se zaposlouchat.
Zamysli se, kde ti je nejlépe. Louka, les, řeka, skály? Najdeš tam své spojence a již to nebude o nahé samotě, staneš se součástí celku, od kterého tě pouze na oko oddělili.
Mám to štěstí, že se s Vámi mohu nyní podělit o několik střípků z projektů Naked soul – Nahá duše, který jsem poprvé fotil venku. Věřím, že i když to jsou pouhé náznaky toho, co kompletní kniha ukrývá, tak že pochytíte část síly, která v ní sídlí. Děkuji Báře za to, že si jako průvodce k této jedinečné zkušenosti vybrala mě a že mi povolila o něco se s Vámi podělit.
Nejnovější komentáře